0 [ ]

Už tě nemiluji

Říkáme sluší ti to, ačkoliv si myslíme, že dotyčná vypadá jako strašák do zelí.

Říkáme nemám čas, zatímco přesnější by bylo říct nemám chuť se s tebou sejít.

Říkáme příliš často slůvko nemůžu, za kterým se ale skrývá spíše nechci.

Říkáme miluji tě, i když to není pravda, a ta slova už jsou natolik opotřebovaná, že v dnešním světě skoro nic neznamenají. Říkáme miluji tě tak často a bez rozmýšlení a se slovy zacházíme stejně lehkomyslně jako se samotným citem, který představují.

To, co ale říct nedokážeme, je pravda. Nejde nám přes pusu říct kolegyni, že šaty, které má na sobě, jí moc nesluší, nedokážeme na rovinu na otázku „Půjdeme na kávu?“ odpovědět „Nemám chuť s tebou někam jít“, nedokážeme na dotaz, zda můžeme pomoci, odpovědět jednoduše, že nechceme. Nedokážeme být upřímní, a co víc, nedokážeme si to ani přiznat! Místo zamýšlení nad sebou samými své nepravdy ospravedlňujeme tím, že se jen chováme slušně. Upřímnost se dneska nenosí. Lidská společnost jednadvacátého století to dopracovala tak daleko, že říkání pravdy považuje za neslušné, obhajuje si to, učí se zásady komunikace, kde lži a přetvářka hrají hlavní roli, upřímné odsuzuje a lidem všeobecně namlouvá, že s upřímností daleko nedojdou a do „světa tam venku“ nepatří a popírá tím vše, co učí své děti – říkej pravdu, nelži, jednej vždy čestně. Ani v tomto nedokážeme být upřímní…

Upřímní lidé jsou bláhoví, neomalení, málokdo se v jejich společnosti cítí dobře, jsou považováni za hrubé, a přitom jen paradoxně ctí zásady slušného chování, které vycházejí z křesťanství. Co nám brání říkat pravdu? V některých případech to skutečně může být takt, ohleduplnost a snaha neublížit lidem kolem nás. Je ale i dost případů, kdy sobecky myslíme jen sami na sebe – něco se nám nechce, do něčeho nemáme chuť, něco naopak potřebujeme, a tak řekneme to, co nám k tomu dopomůže. A teď se zkuste zamyslet nad tím, co je z hlediska morálky horší – říkat pravdu a být považován za hrubého, nebo se přetvařovat, abychom dosáhli svého? Co zatíží naše svědomí víc?

Vesměs se jedná o drobné lži, které říkáme tak často, že už jim nepřikládáme žádnou váhu. Není to dobře, ale obvykle si to dokážeme sami před sebou obhájit, zpravidla nám to projde i mezi ostatními, kteří ještě můžou uznale pokyvovat a chválit, jak umíme pěkně lichotit, jak jsme ten pohovor zvládli dobře a jak jsme se chytře vykroutili z nepříjemné situace. Lež, která nám ubližuje a jíž bychom se ani neměli pokoušet obhajovat, je lež týkající se lásky. Dokážeme říct miluji tě a nemyslet to tak, nedokážeme ale říct, že už někoho nemilujeme. Nechceme mu ublížit? Nebo nechceme přijít o zažitý standard, o to, nač jsme zvyklí, nechceme najednou něco řešit a měnit svůj život? Ale co čekáme, že se stane? Co čekáme, že bude za deset let, když už teď osobu, s níž sdílíme život, nemilujeme? Co bude za patnáct let, za třicet? Znovu se to naučíme? Jenomže láska není něco, co se dá naučit, láska je něco, co prostě buď cítíme, nebo ne. A zatímco nechceme nic měnit, připravujeme sebe i svého partnera o možnost poznat někoho, s kým by to bylo opravdové. Ale co, vždyť je to takhle jednodušší, ne? Nechceme to řešit, jenomže ono nás to nakonec dožene…

Situace, kdy žijeme s někým, koho nemilujeme, má dvě východiska: buď jsou z nás slaboši, nebo lháři.

Slabochy jsme ve chvíli, kdy se alibisticky vymlouváme na to, že druhému nechceme ublížit, a přitom nechceme zasáhnout do svého vlastního života, nejsme ochotni udělat změnu a raději budeme snášet něco, co prostě není ono, než abychom riskovali. Samozřejmě, s dalším partnerem to také nemusí vyjít, není ale lepší hledat svůj vysněný poklad, a to i za cenu občasného hořkého zklamání, než smířit se s nějakou náhražkou?

Lháři (a slabochy vlastně také) jsme v situaci, kdy se rozhodneme vzít svůj život do vlastních rukou a aktivně jej řešit. Proč lháři? Málokdo z nás totiž dokáže být upřímný. Jak překvapivé… Dojde-li k rozchodu, často chceme působit jako bezcharakterní zmetci a děláme vše proto, aby si ten druhý sám uvědomil, že s námi nechce být. Kolik bylo proneseno vět typu Mám pocit, že jsme ho/ji nikdy neznal/a? A kolik jich ještě bude vyřčeno? Špatné je, když s touhle „přeměnou vlastního charakteru“ začneme dlouho před rozchodem doufajíce, že si to ten druhý uvědomí sám, a ještě si to drze dokážeme omlouvat tím, že to tak pro něj bude lepší. Bezcharakterní, slabošské, zbabělé, sprosté… A desítky dalších přívlastků. Druhá skupina z nás, ta rádoby čestnější, pak sype jeden argument za druhým, proč vztah do budoucna fungovat nebude, a je tudíž lepší ho ukončit teď. Schválně, co se vám vybaví? Co všechno jste slyšeli, co všechno jste sami řekli? Odcházím na vysokou školu, budu mít náročnou práci a málo volného času, nejsem pro tebe dost dobrý, zasloužíš si někoho lepšího, ty určitě chceš děti, ale já ještě ne, teď spolu nemůžeme být, ale možná do budoucna… Stovky a stovky, tisíce, miliony dalších podobných lží, zatímco by stačilo říct jedinou pravdivou větu – už tě nemiluji. Neřekne ji, protože nechceme ublížit, a přitom lži a falešné naděje dokážou ublížit mnohem víc… Ukončení vztahu vždy někomu ublíží, jde to ale udělat tak, abych se zachovali správně. Slova „už tě nemiluji“ představují něco, s čím se snáze dokážeme smířit. Je to jako když vyndaváte kamínky z čerstvé rány – odstraníte-li je všechny, rána se může zahojit.

Pokud už nedokážeme říkat pravdu v jiných oblastech života a přetvářku bereme jako něco naprosto normálního, měli bychom se o to víc pokoušet nelhat alespoň v oblasti lásky. Snažme se o to. Nezaslouží si to ani jedna strana. Zkusme být alespoň v tomhle ohledu fér, moc jiných oblastí, kde je férové jednání tak důležité, totiž není.

Foto: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář

Připojit se

Redbag novinky každé ráno do mailu. Čtení na cestu do práce.

Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím