Cokoliv si dokážeš představit…

Je zamračený den, sice ještě neprší, ale těžké mraky neslibují nic jiného. Vítr, který se prohání v bezlistých korunách stromů, kvílí, naříká a jen podtrhuje depresivní vyznění celého okolního prostoru. Šedé ulice, šedé nebe, šedí lidé. A šedá střecha vysokého mrakodrapu, na jejímž okraji sedí kluk. Může mu být kolem třiceti, a zrovna zvažuje, jestli mu bude i víc, jestli to má vůbec nějaký smysl. Sedí tady už dlouho a začíná být zkřehlý zimou. Marnivější část jeho osobnosti trochu překvapuje, že si ho ještě nikdo nevšiml. Překvapuje a rozčiluje. Proč se to tu nehemží lidmi? Proč dole před budovou neparkuje několik policejních aut, hasiči, záchranka a samozřejmě televize se svými dravými reportéry, jejichž senzacechtivost hraničí s hyenismem? Proč dole pod ním nepobíhají záchranáři s plachtou? Proč ještě není nikdo tady na střeše, aby mu jeho plánovaný čin vymluvil, navlékl mu svěrací kazajku a odvezl do vypolstrovaného pokojíčku, který by měl jenom pro sebe? Protože nikdo nic neví, nikomu nic neřekl, a tak je to dobře. Brzy převládne zase ta rozumnější stránka jeho osobnosti, a marnivost je pryč. Jaký taky má v tuhle chvíli smysl řešit prkotiny? Jeho rozhodnutí není unáhlené, není to zkrat či blesk z čistého nebe, jeho rozhodnutí je výsledkem dlouhého uvažování, sebekritického hodnocení i snahy dívat se na vše se střízlivým nadhledem. Jeho život byl jako knížka. Jako nudná nezajímavá knížka, nemastný neslaný obsah v krásném obalu, který má nalákat lidi, který slibuje něco vzrušujícího a zábavného, ale je to jenom klam. Jeho život byl jako knížka, kterou ani nedočtete, kterou po několika stránkách odložíte a vrátíte zpět do knihovny. Když se mi nelíbí nějaká knížka, přestanu ji číst, říkal si. A když se mi nelíbí můj život, jednoduše ho ukončím.

Seděl na okraji střechy a bránil se myšlenkám na to, co bude potom. Prostě to bude, jako by usnul, nic víc. Nechtěl na to myslet podrobněji, stejně jako si udělal jasno v tom, že nechce myslet na své příbuzné. Je to jeho život a jen on má právo s ním podle libosti nakládat. Teď.

Nadechl se chladného vzduchu, v němž už bylo pomalu cítit blížící se zimu, zavřel oči…

„Můžu si přisednout?“

Lekl se tak moc, že málem spadl. To by bylo ale hodně pitomé, pokazit ten velký okamžik! Ačkoliv na sebe nechtěl nijak upozorňovat, bral ukončení svého života naprosto vážně, jako rituál, který musí mít úroveň. „Kdo jste? Co chcete? Nepřibližujte se!“

„Jen si přisednu, nic víc, klídek, kámo,“ konejší ho mladík ve sportovním oblečení. Křiklavé barvy jeho oděvu mladému sebevrahovi vadily, rozčilovaly ho, přišlo mu, že snižují význam celé události, vadila mu ale i přítomnost cizího člověka jako taková – rozhodně nepotřebuje, aby mu někdo jeho čin vymlouval, vše si přece rozmyslel sám. Zamračil se a posunul se ještě o trošku blíž k okraji. „Já skočím!“ upozornil narušitele.

„To předpokládám, jinak bychom tu přece nebyli, ne?“ odvětí sportovec a s drzou samozřejmostí si přisedne, vytáhne cigaretu a zapálí si. „Dáš si?“

„Já vím, co na mě budete zkoušet! Je to ale zbytečné! Už jsem se rozhodl,“ brání se mladý sebevrah, kterého vpád narušitele velmi rozrušil… A možná, možná i maličkou část jeho duše potěšil, a to ho nejspíš rozrušilo ještě víc. Teď přece není čas na pochybnosti, teď už necouvne!

„Tak ono asi není úplně těžký uhodnout, o co se budu snažit, ale pochop, šéf se dívá, musím něco udělat…“

Mladík se začne zmateně rozhlížet. „Odsud ho neuvidíš,“ ušklíbne se sportovec. „On tě ale vidí,“ dodá a nasadí dramatický výraz. Vždycky ho bavilo říkat lidem tohle a dívat se, jak je to znejistí. Inu, každý si chce svou práci občas něčím zpestřit…

„Jděte pryč!“

„Podívej, kamaráde, tenhle měsíc se mi docela daří – nikdo z mých svěřenců se nezastřelil, nerozpleskl o dlažbu ani neskočil pod tramvaj, tak mi, prosím, nepokaz dobrou bilanci a zkus trošku spolupracovat, ano?“

Mladý sebevrah šokovaně otevřel pusu. „Co to… Co… Co mi to tady říkáte? Kdo jste? Jste šílenec!“

Sportovec se ušklíbne. „Promiň, kámo, ale nejsem to já, kdo se chystá rozplácnout na chodníku, takže si ty řeči o šílencích nech, ano?“ Slastně dokouří cigaretu, típne ji o okraj střechy a hodí dolů. Pak si povzdychne. „Tak se do toho dáme. Sedíš tady už dobré dvě hodiny, a ještě jsi neskočil. Proč? Co je na tom těžkého? Normálně vylezeš nahoru, dojde na okraj, zavřeš oči, můžeš pro efekt i roztáhnout ruce, a skočíš. Co je na tom? Tak proč jsi to ještě neudělal?“

Mladík se nadechne, otevře pusu, nic říct ale nedokáže.

„To jsem si myslel… Na tohle totiž nedokáže odpovědět většinou nikdo. A jen abys věděl, to s tou nudnou knížkou taky není úplně originální. Ale přejděme k věci,“ řekne divný sportovec a najednou odněkud vytáhne knížku tak velkou, že mladíka se sebevražednými sklony udivilo, jak je možné, že si jí nevšiml dříve. Druhá věc, která ho doslova šokovala, bylo to, že knížka přesně odpovídala jeho představám o ztvárnění vlastního života. Sportovec ji se zájmem otevřel a nalistoval poslední stránku. Pak knihu nabídl k nahlédnutí čím dál tím nejistějšímu sebevrahovi. Ten se do ní zadíval a překvapením zalapal po dechu. Bylo v ní podrobně popsáno přesně to, co se teď dělo. Z nějakého důvodu, a nedokázal si vysvětlit, jaký ten důvod je, psanému textu i celé této zvláštní příhodě věřil.

„Ten příběh může končit takhle. Klidně může. Ale taky to může být jen jednou z mnoha kapitol, jedním z příběhů, který skončí úplně jinak, než se může zprvu zdát…“ Hlas sportovce se najednou proměnil. Už nebyl drzý, vlezlý a neformální, teď v něm bylo něco, co sebevraha přimělo hltat každé jeho slovo a každému slovu věřit. „Podívej se ale, kolik je tady místa. Na těch dalších stránkách může být cokoliv. Může tam být příběh o tom, jak potkáš skvělou holku, zamilujete se, po nějaké době spolu začnete bydlet, pořídíte si štěně a budete trávit co nejvíce času spolu. Společně budete jezdit na výlety, společně se budete bavit nad stejnými filmy, společně budete vařit, společně usínat a společně dělat i pár dalších věcí, které kluk a holka obvykle dělají… Dokážeš si to všechno představit?“

Sebevrah zavrtěl hlavou. „To je příliš krásné…“

„Jen to zkus. Líbí se ti víc blondýnky nebo brunetky? Jak by měla vypadat tvá vyvolená?“ usmál se na něj. „Nebudu ti ale lhát, může to být i jinak,“ dodal věcně. „Můžeš třeba za pár let vážně onemocnět, můžeš se zranit, můžeš narazit na potvoru, která tě bude jenom využívat. I to se může stát… Podívej, ono se vlastně může stát cokoliv, chápeš? Podívej se na ty nepopsané stránky…“

„Nevěřím, že by se v mém životě mohlo stát něco dobrého. Prostě tomu nevěřím,“ trvá si na svém sebevrah, už o tom ale nebyl tolik přesvědčený. Přesvědčení se mu jaksi vytrácelo ze všeho, co se chystal udělat, a nahrazovaly jej pochybnosti. Pochybnosti o tom, jestli je jeho život skutečně tak špatný, jestli je opravdu v tak bezvýchodné situaci, bez špetičky naděje na něco lepšího…

Mladík ve sportovním ho pozoroval bystrýma očima, v nichž se zračil celý vesmír, a začal se usmívat. „Dochází ti to, že? Co to ale udělat takhle?“ nadhodil, nedokončenou knihu mu předal a do ruky mu vložil tužku. Sebevrah na pochybách k němu překvapeně vzhlédl. „Kdo jsi?“

Mrkl na něj. „Vždyť to víš, není potřeba říkat to nahlas. Teď piš. Sepiš všechno, co by sis přál zažít, sepiš si vlastní příběh.“

„A to můžu?“

„Samozřejmě. Budeš-li tomu věřit, je velká šance, že se to stane.“

A tak se sebevrah, který už vlastně na sebevraždu vůbec nepomýšlel, pustil do psaní. Psal a psal, pouštěl se do podrobností, vymýšlel příběhy, a ty ho natolik uchvátily, že se nemohl dočkat toho, až se pustí do jejich realizace. Psal, a mezitím se mraky roztrhaly a na šedou střechu dopadly sluneční paprsky. Osvítily i dění dole, na ulicích, a mladík, který už věděl, že chce oslavit mnoho dalších narozenin, najednou zjistil, že ani ty ulice už nejsou šedé a že je za chvíli pokryje jiskřivý sníh, který už bylo cítit ve vzduchu. Psal a psal, zimu přitom už vůbec nevnímal, a když skončil, byl si jistý, že pokud bude skutečně chtít, aby se příběhy popsané v knize staly, neexistuje žádná překážka natolik obtížná, aby ji nedokázal překonat, aby ho v uskutečňování jeho snů zastavila.

Když dopsal, byla už skoro tma. Vzhlédl k nebi a všiml si jasných hvězd. Usmál se na ně. „Mám to,“ řekl, mluvil už ale jenom k těm hvězdám, záhadný společník už tu dávno nebyl, a mladík vlastně ani nedokázal říct, kdy zmizel… Zavřel knížku, nechal ji ležet na střeše, protože věděl, že se dostane do dobrých rukou, a vydal se dolů, do ulic, které už vůbec nebyly šedé, ale barevné od okolních světel, vstříc dalším rokům svého života, které mohou přinést cokoliv. To špatné, ale samozřejmě i to dobré. Prostě cokoliv.

Foto: pixabay.com