0 [ ]

Paradox dnešní doby

Na hřišti si hrálo několik malých dětí a kolem nich posedával na lavičkách přibližně stejný počet maminek. Maminky si kontrolovaly své ratolesti, různě je napomínaly, podle toho, co se dítka zrovna rozhodla vyvádět, jinak si ale užívaly chvilky, kdy se děti nedožadovaly jejich neustále a plné pozornosti. Výjimkou byly dvě maminky, které ze svých dětí nespouštěly oči. Bedlivě sledována byla holčička, která odmítla uvolnit houpačku jiné holčičce.

Nebuď tak sobecká! Musíš brát ohledy i na ostatní a chovat se k dětem kolem sebe hezky,“ nabádala ji maminka. Holčička nafoukla tváře a v očích se jí zlobně zalesklo. „Ale já se chci ještě houpat!“ protestovala a dupla drobnou nožkou, načež následoval dlouhý nezáživný monolog o tom, jak se chová špatně, a pokud se nepolepší, na hřiště už nikdy nepůjde. A před holčičkou tak stálo těžké rozhodování – má obětovat houpačku, když se jí na ní houpe tak hezky a ještě by v tom moc ráda pokračovala, a poslechnout maminku, nebo si má trvat na svém? Koneckonců, tu houpačku si přece zabrala první, ne? Proč by se měla vzdávat něčeho, co moc chce, jenom proto, že to teď chce někdo jiný? Jenomže to by znamenalo riskovat, že se na hřiště pěkně dlouho nepodívá… Možná už nikdy! A nikdy je přece hrozně dlouhá doba! Po chvilce uvažování holčička došla k závěru, že poslechne. Vzdá se toho, co teď má a moc si to chce ponechat, výměnou za představu, že se na houpačce bude moct houpat zase někdy příště… Tak je to přece správné. Aspoň maminka to tvrdí, a maminky mají přece vždycky pravdu…

Druhým sledovaným dítětem byl malý chlapec. Jezdil po hřišti na krásném novém kole, dokonce i pomocná kolečka už mu sundali! Bylo barevné, pěkně se lesklo, a jaký mělo zvonek! Samozřejmě svou atraktivitou přitáhlo i ostatní děti, které by se tak moc rády na kole svezly. Kolem chlapce se utvořil hlouček dychtivých kamarádů, kteří za kolem nadšeně běhali a na jeho malého majitele pokřikovali a žadonili, aby jim kolo půjčil. Chlapec se nejistě ohlížel na lavičku, kde posedávali dospělí. „Když maminka nechce,“ zamumlal nejistě, což mu vyneslo akorát posměšky a napadání. „Nebuď lakomec! Nebudeme se s tebou bavit, když nám to kolo nepůjčíš!“

Mezi čím se rozhodoval tento chlapec? Mezi tím, jestli má porušit slib, který dal mamince, zachovat se laskavě a udržet si kamarády, nebo se řídit maminčiným příkazem, kolo nepůjčovat a smířit se s tím, že ho děti nebudou mít rády. Nakonec podlehl přemlouvání a taky ho trošku ovlivnilo to, k čemu je vedly učitelky ve školce, a sice že se mají o hračky dělit. Popojel ještě kousek dál od maminky, rychle sesedl z kola a předal řídítka kamarádovi. Ostřížímu pohledu své matky ale neunikl. „Co jsem ti říkala? Říkala jsem ti snad, že to kolo nesmíš půjčovat! Vůbec mě neposloucháš! Jdeme domů!“ křičela na něj matka. Chlapec si kolo rychle vzal zpátky a se sklopenou hlavou ji následoval. Z odpoledne tráveného na hřišti si odnesl to, že když bude půjčovat své věci, přijde trest.

Když se děti sešly na hřišti druhý den, malého chlapce už ani nenapadlo se o své věci dělit. Žádosti dětí nevnímal, ignoroval i jejich pokřikování a posměšky, a na hřišti si užil skvělý den se svou maminkou a svým novým kolem, nejúžasnějším na celém světě. Skvělý den si užila i holčička, kterou ani nenapadlo blokovat houpačku, když na ni chtěl někdo jiný. Dokonce to, k radosti své matky, dotáhla tak daleko, že se všech dětí, které postávaly kolem, předtím, než si houpačku zabrala pro sebe, nejdříve ptala, zda na ni nechtějí jít ony.

S dětmi se moudra a poučky, které jim jejich matky vštěpovaly, táhly dál. Zatímco z holčičky rostla všemi oblíbená laskavá mladá slečna, kterou však občas někteří využívali, z chlapce se stával cílevědomý mladík, který možná neměl tolik kamarádů, ale nikdy by si nikdo nedovolil ho využívat, protože co kdyby náhodou byl jednou v lepším rozmaru a nějakou svou novou báječnou věc, třeba motorku, kterou mu rodiče koupili k patnáctinám, se rozhodl půjčit?

A čas šel dál… Dívka, možná spíše už mladá žena, byla oblíbená, ale to bylo tak všechno. O vše se po celý svůj život dělila a nikdy si nebrala nic navíc, protože co kdyby to chtěl někdo jiný? Mladý muž měl ale také přátelé – byl oblíbený, řekněme, mezi lidmi svého druhu, byl respektovaný, a co víc, protože si celý život šel za svým bez ohledu na ostatní, dosáhl i velkého úspěchu, který s sebou nese všechno ostatní, po čem lidé většinou touží, ať už si to přiznáme, či přiznat odmítáme.

A co je víc? Co je správné? Kdo to může rozhodnout? Sobci starající se sami o sebe, kteří mají vše, nebo laskaví lidé, jež by se pro druhé rozdali? Zlo odměníme, dobro potrestáme? A lze nás označit za zlé, když chceme pro sebe to nejlepší? Můžeme být kýmkoliv, záleží jen na našem svědomí, kolik toho unese. I to je jeden z paradoxů dnešní doby…

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář

Připojit se

Redbag novinky každé ráno do mailu. Čtení na cestu do práce.

Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím