0 [ ]

Návod pro nové tisíciletí

Vousatý stařec v bílém obleku sedí v kavárně, popíjí minerálku a viditelně na někoho čeká. Každou chvíli sebou trhne a podívá se ke dveřím, když ale vstoupí někdo jiný než ten, koho očekává, zklamaně odvrátí tvář a nervózním pohledem přejede po ostatních hostech – po těch, kteří hledí do počítačů, zírají na své mobilní telefony nebo hlasitě mluví jakoby pro sebe, jejich uši jsou však spojeny jakousi šňůrkou s telefonem položeným na stole. Nikdo si s nikým nepovídá, nikdo se na nikoho neusměje, nevěnuje mu jediný pohled… A mezi tím vším se pohybuje zamračená servírka jako neviditelný a neviděný duch, nepřipomíná člověka, ale jen robota vykonávajícího jakousi službu. A robotovi přece nikdo nemusí děkovat, nikdo ho nemusí slušně požádat, nikdo se na něj nemusí ani podívat…

Konečně s cinknutím zvonku nade dveřmi do kavárny vejdou dva lidé, které stařec očekává – muž s delšími vlasy v rozdrbaných džínách a bílé volnější košili, s korálky na krku i na zápěstích, a hned za ním na vysokých podpatcích elegantní přitažlivá žena s drdolem, krátkou černou minisukní a rudou halenkou, jejíž výstřih odhaluje víc, než by se slušelo. Vzápětí si od bezvýrazného děvčete objednají zelený čaj a skleničku červeného vína.

„Tak to vysypte, proč jste se s námi chtěl sejít?“ zeptá se žena a labužnicky si olízne rty zabarvené vínem.

Starý muž se nervózně rozhlédne. „A proč jste vy navrhla toto místo?“

Žena pokrčí rameny. „Kvůli anonymitě. Tady si vás nikdo nevšimne. Nikdo ani nebude poslouchat, co říkáte, a kdyby přece, tak co? Podivínů sem chodí víc než dost.“

Stařec nepůsobí, že by ho její slova uklidnila, ale přesto se nadechne a začne. „Chtěl jsem, abyste přišli, protože je potřeba, abychom nastavili nová pravidla.“

„Pro ně?“ kývne žena směrem k hostům kavárny a nespokojeně se ušklíbne, zatímco muž s korálky se zatváří nadšeně. „To je výborný nápad!“ řekne.

„Ano, pro ně. Pravidla, která jsem jim dal tehdy, už jsou, řekněme, trochu zastaralá a asi je obtížné se jimi řídit.“

Žena si pohrdavě odfrkne. „To si piště, že jsou zastaralá. Nevezmeš jméno Boží nadarmo? Dneska? Co to jako má být? A se svěcením nedělí a svátků je to taky dobrý vtip…“

Starý muž se zatváří uraženě. „Neříkám, že bychom měli pravidla zrušit. Chci jen, abychom nastavili jiná.“

Žena se opře o opěradlo židle, položí ruce na stůl a nasadí výraz lhostejného očekávání, muž s korálky projeví trochu více účasti. Nakloní se ke starci a povzbudivě se na něj usměje. „Co navrhuješ, můj pane?“

Starý muž se ošije na židli, jako by se mu do toho, co se chystá říct, příliš nechtělo, ale nakonec se přece jen chopí slova. „Ačkoliv to nerad říkám, s těmi svátky, milá dámo, máte pravdu. Je jiná doba a lidé musí pracovat i o svátcích. A možná bych vám měl dát zapravdu i ohledně mrhání Božím jménem. Vždyť mi skoro pořád zvoní v uších z toho, jak mě někdo oslovuje či volá, a ve skutečnosti po mně nic nechce.“

„Skvělý,“ usměje se muž s korálky. „A co číslo jedna – v jednoho Boha budeš věřit? Co projevit více tolerance i v tomto ohledu? Co třeba něco jako ‚v dobro budeš věřiti‘?“

„A samozřejmě i ve zlo!“ ozve se žena a opět upije ze své skleničky.

„Budiž,“ připustí korálkový. „Ať se každý rozhodne podle sebe. A podle svého rozhodnutí pak bude také souzen.“ A vyčkávavě se zahledí na svého pána. „Že by měli přestat věřit ve mě?“ rozčílí se stařec a bouchne pěstí do stolu. Ani to však nevyvolá v lidech posedávajících okolo žádnou větší reakci, překvapeně se ohlédnou jen dva tři hosté, brzy se ale vrátí ke své práci. „Jaký to pak bude pořádek na tom světě?“

„Nepřestanou věřit v tebe, můj pane. Budou věřit v dobro, a ty přece ve své podstatě jsi dobrem,“ chlácholí ho korálkový.

„Dobrá,“ připustí nakonec stařec, nadšeně se však netváří. „Ale na dalším pravidle si trvám!“

Žena pozvedne obočí. „Opravdu? A co když si rodiče úctu svých dětí nezaslouží?“

„Rodiče si vždy zaslouží, aby je jejich děti ctily!“ namítne pohoršeně muž s korálky, žena se ale jen ušklíbne. „Přijď někdy k nám dolů a ukážu ti sbírku rodičů, kteří si úctu dětí nezaslouží,“ prohodí. „A že je to pěkná sbírka! Týrání, znásilňování, psychický teror, dokonce i vraždy se tam najdou,“ vyjmenovává, zatímco korálkový muž si zoufale zakrývá uši a nechce o takovém zlu ani slyšet.

„Upravme to tedy tak, že ta úcta a láska by měly být oboustranné,“ přeruší jejich dohadování starý muž. „Pokud jde ale o další pravidlo…“

„…tak stále platí, že poruší-li ho, jsou moji,“ řekne nekompromisně žena a nebezpečně se jí zaleskne v očích. „Zabití se neodpouští.“

Muž s korálky se ošije. „Co zase máš?“ vyjede na něj žena. „No,“ začne a obrátí se ke svému pánovi, „podívej, dal jsi jim automobily, dal jsi jim zbraně, dal jsi jim schopnost bránit se, když na ně někdo útočí, mají lékaře, kteří nejsou bezchybní…“

Žena si nespokojeně odfrkne, stařec se nad jeho slovy ale zamyslí. „Vím, kam tím míříš,“ řekne. „Asi bychom měli odlišovat úmyslnou vraždu a neúmyslné zabití. Bude–li po neúmyslném zabití následovat pokání, nemůžu ti je dát,“ obrátí se k ženě. Ta se tváří stále nespokojeněji. „To mi toho moc nezbude,“ ušklíbne se.

„Tak to bychom měli první pětici. Lidé budou věřit v dobro, budou milovat a ctít své rodiče a rodiče budou milovat a ctít své děti a nikdo nevyvázne beztrestně, pokud úmyslně ukončí život jiného člověka.“

„A co další pětice? Ti bývali také moji…“ namítne žena.

„Můj pane, rozhlédni se,“ vyzve starého muže ten s korálky na krku a na zápěstích. „Ta dvojice tam v rohu, vidíš? Drží se za ruce, líbají se, ale ona je vdaná za někoho jiného a na něj doma čeká přítelkyně. Podívej se na tu servírku, kolik myslíš, že v poslední době ošidila lidí? A křivé svědectví? Můj drahý pane, bez pomluv to lidi ani neumí! Pomlouvají a vzájemně si závidí skoro všechno, partnery i majetek. Jsou to ale jenom lidé. Žijí tak, jak umí. Myslíš, že jsou tato provinění tak závažná, aby si kvůli tomu zasloužili zatracení?“

„To snad nemyslíš vážně!“ rozčílila se žena. „Podvádění, zrazování, krádeže, lhaní a závist? Tohle budeme odpouštět? Jak ten svět bude vypadat?“

„Špatně,“ připustí starý muž. „Tohle nemůžeme odpouštět jen tak. Je ale potřeba zachovávat rovnováhu. Lidé hřeší čím dál víc a pravidla byla doposud neměnná. Podle nich by každý člověk připadl tobě, milá dámo, ačkoliv je v něm i mnoho dobrého. Musíme nastavit hranici.“

„Jak to chceš udělat, pane?“ zajímal se korálkový muž a marně maskoval pochyby zračící se v jeho tváři, zatímco žena se o zamaskování výrazu nejhlubšího pohrdání ani nesnažila.

„Je tu ještě jedno pravidlo, které vzniklo později. Budeš milovat bližního svého,“ promluvil starý muž opatrně. „Trošku bych ho upravil – budeš milovat bližního svého a nebudeš mu záměrně ubližovat.“

„Tak moment,“ ozvala se žena. „Cožpak podvádění, zrazování důvěry, krádeže, lhaní a závist nejsou úmyslným ubližováním?“

„A co takhle,“ přispěchal s nápadem korálkový muž. „Nebudeš ostatním dělat to, co nechceš, aby oni dělali tobě.“

„Alibistické,“ ušklíbla se žena. „Tohle neprojde, tímhle se lidi řídit nebudou.“

„Je to na nich,“ prohlásil stařec a rozpřáhl ruce s dlaněmi obrácenými k nebi. „Oni sami si nastaví hranici, oni sami ji budou ve svém nitru vnímat a sami se rozhodnout, jestli ji překročí nebo ne. My pak budeme soudit každý jednotlivý případ zvlášť, každého se ptát, proč se zachoval tak, jak se zachoval, co ho k tomu vedlo a jaké byly jeho důvody.“

„Je ti jasné, že je jen otázkou času, než se tenhle systém zhroutí?“

„Nemusí být. Záleží na nich.“

„Chceš mi tím říct, že necháš lidi žít tak, jak umí, podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí? Bez jasně daných pravidel?“

„Žijí si tak už dlouhá léta. Teď je za to ale přestaneme tak přísně trestat. A kromě toho, nějaká pravidla nám zbyla.“

„Připravíš mě tak o spoustu duší!“ zavrčela žena. „To si nenechám líbit!“ Vypila zbytek vína, otočila se na podpatku a během chvíle zmizela.

„Má pravdu, nenechá si to líbit,“ promluvil starý muž unaveně a obrátil se ke svému mladšímu společníkovi. „Bude mezi lidmi rozsévat zlo. Je proto potřeba, abys ty rozdával dobro.“

„Rozumím, můj pane. Lidé potřebují vědět, že je naděje. Potřebují ji cítit. Udělám, co budu moci,“ řekl a zmizel stejným způsobem, jako předtím žena, jeho pravý opak.

„Co s vámi, lidi moji drazí?“ povzdechl si stařec v bílém a smutně se rozhlédl po hostech kavárny, kteří ve své milované izolovanosti od vnějšího světa ani nevnímali, že v jejich těsné blízkosti právě vznikla nová pravidla toho, jak správně žít. A pak najednou do kavárny vstoupil další host, mladá dívka, která po vstupu pozdravila, usmála se a šla si najít volný stůl. Cestou kolem jednoho ze stolků omylem shodila ze stolu noviny patřící starému muži, ihned se pro ně sklonila a s omluvou je položila zpátky. Potom si objednala od zamračené servírky kávu, nezapomněla přitom dodat slůvko prosím, a když jí slečna, která už se na svět ani tolik nemračila, hrnek s nápojem přinesla, dívka se usmála i na ni poděkovala jí.

„Máte naději,“ usmál se starý muž v bílém, když to všechno viděl. „Stále máte naději. Stačí, když budete na lidi kolem sebe hodní.“ Poté vylovil z kapsy pár mincí, položil je na stůl, a aniž by si toho kdokoliv z hostů všiml, s úsměvem ve tváři zmizel.

Foto: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář

Připojit se

Redbag novinky každé ráno do mailu. Čtení na cestu do práce.

Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím