0 [ ]

Dřív než se misky vah nakloní…

Lhát se nemá, učíme své děti kromě dalších pouček a dbáme na to, aby ve chvíli, kdy jim tuto pravěkou moudrost vtloukáme do hlav, byly ještě velmi malé, nezkušené a naivní. Jakmile si totiž začnou samy vytvářet obrázek o tom, jak to ve světě chodí, něco takového nám už neuvěří. Lhát se nemá, říkáme jim, zatímco ony staví hrady z písku a dívají se na nás velkýma důvěřivýma očima, hltajíce každé slovo, které vyslovíme a jemuž bezvýhradně věří. Rozvážně a vědoucně přikyvují s naprostou bezprostředností a s úžasem nad tím, proč by nám vůbec měly lhát, jaký důvod by je vedl k tomu záměrně zatajovat pravdu před svými nejbližšími. Zatím důvod nemají, nedokážou si ho dokonce ani překvapit, jenomže on se časem objeví, vždy se objeví…

Lhát se nemá, říkáme svému malému školáčkovi, zatím ještě klidně, když zjistíme, že zatajil pětku z básničky. Slibuje nám, že už to nikdy neudělá, zatímco tajně doufá, že se nepřijde na poznámku kvůli rvačce se spolužákem.

Lhát se nemá, vyčítáme staršímu synovi, a už pomalu ztrácíme trpělivost s jeho čím dál častějšími prohřešky. Už mi nikdy nelži, naléháme na něj, když se provalí, že byl za školou, zatímco on naše řeči pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože už dávno tuší, jak se věci mají, už dávno ví, že lhaní přináší více prospěchu než škody, už dávno ví, že takhle to ve světě prostě chodí.

Lhát se nemá, křičíme na svou pubertální dceru, když zjistíme, že namísto u kamarádky přespala u nějakého kluka, a trestáme ji za to, že se ve svém téměř dospělém věku rozhodla sama za sebe, jen se bála nás se svým rozhodnutím seznámit, protože bychom jí to, pod zástěrkou, že jen my sami víme, co je pro ni nejlepší, zakázali. Možná se na chvíli ještě pozastaví nad tím, jestli by k nám přece jen neměla být upřímnější, tuhle troufalou myšlenku ale rychle zažene, když si úplně přesně vybaví, co by se stalo, kdyby se přiznala. A další její lež na sebe nenechá dlouho čekat, protože je to výhodnější, protože jen tak dosáhne toho, čeho dosáhnout chce, protože je to jednodušší, než kdyby do toho zatahovala nás, rodiče, kteří možná až příliš často zneužívají svého postavení těch, kteří jsou vševědoucí, světaznalí, naprosto neomylní a oprávněni mít ten jediný správný názor. A brzy, příliš brzy přestane rozlišovat mezi tím, co je pravda a co už se pravdě vzdaluje. Brzy, příliš brzy už jí ani nepřijde těžké vyslovit lež, a my ji při tom necháme, neupozorníme ji na vyslovené nepravdy nebo už se možná ani nebudeme snažit je odhalit, protože na to už bude pozdě.

Nebude pro ni těžké lhát, pro nikoho z nich, protože v tom celý život vyrůstají. Lhát se nemá, říkáme jim, jen tak mezi řečí, zatímco staví hrad z písku. Poslouchají nás, věří nám. Jsou jim tři roky. Jenomže rozum už mají dost vyvinutý na to, aby vnímaly mnohem více než tuto tisíckrát omílanou poučku. Poslouchají, jak se sousedkou pomlouváme jinou sousedku, kterou znají jako další z tet, jichž je v okolí spousta. Dívají se na to, jak tahle teta po chvíli přichází mezi nás a všechny se na sebe usmíváme a tváříme se jako nejlepší kamarádky.

Lhát se nemá, říkáme jim, když se bezúspěšně pokusí zatajit pětku z básničky, a hned potom do telefonu své tchyni, která volá, protože potřebuje s něčím pomoc, říkáme, kolik máme práce a jak nic nestíháme, jenom proto, abychom jí mohli pomoc odříct a užili si klidné a ničím nerušené odpoledne.

Už mi nikdy nelži, křičíme na ně, když jsou trochu starší a my zjistíme, že nebyly ve škole, jak měly být, a co víc, v omluvence napodobily náš podpis. A potom, když někdo zvoní u dveří a žádá si nás, pošleme manžela, aby té otravné sousedce řekl, že nejsme doma.

Lhát se nemá, běsníme, když se dozvíme, kde a s kým naše děti trávily minulou noc či jakoukoliv jinou dobu, zatímco my jsme si mysleli, že byly s kamarády. A poté manželovi, který se zajímá o to, kde jsme se zdrželi po práci, bez uzardění tvrdíme, že jsme byli s kolegyní na kávě, ačkoliv nás naše děti viděly s někým docela jiným.

Lhát se nemá, opakujeme svým dětem od nejútlejšího věku až do chvíle, kdy pomalu začínáme chápat, že už toto poučování nemá smysl. Na lži je založena celá naše společnost, ve lži je vychovávána další a další generace, zatímco my se pokrytecky tváříme jako světci a kazatelé pravdy, a přitom si tuto pravdu dál upravujeme dle libosti, na výchově ve lži se podílíme a jen se divíme, jak je možné, že z našich dětí vyrostl někdo neupřímný, kdo si tuto pravdu dle libosti upravuje také, a ani mu na tom už nepřijde nic divného. Vychováváme děti, které nejsou schopné říct, co skutečně cítí, co chtějí a čeho se dopustily, vychováváme děti, které nejsou schopné přiznat svou chybu, přijmout ji a poučit se z ní, vychováváme děti, jimž záleží jen na vlastním prospěchu bez ohledu na okolnosti. Vychováváme někoho, kdo klidně řekne „nemůžu ti pomoci“ jenom proto, že pomoci nechce, řekne „neudělal jsem to“ jen proto, aby se vyhnul trestu, vysloví „miluji tě“ před někým, ke komu toto dávno necítí (nebo necítil nikdy), po světě chodí lidé, kteří řeknou „můžeš mi věřit“, a přitom už mají hotový plán, kde a jakým způsobem vás zradí, jsou tu i tací, kteří upřímnost považují za slabost a upřímné mají za blázny. Dokud jsou děti malé, domlouváme jim a za lež je trestáme, když vyrostou, mávneme nad tím rukou – vždyť ony se jen přirozeně začlenily do společnosti, naší společnosti, která je na klamání založena, co bychom od nich vlastně mohli chtít více?

A co více bychom mohli chtít od sebe? Třeba zamyšlení. Zamyšlení nad sebou samým, které nám snad pomůže dojít k sebekritickému závěru, že tuto společnost založenou na klamu tvoříme my a v klamu vychováváme její další členy. Zamyšlení, které nám snad pomůže dojít k závěru, že v tomto případě je potřeba hledat příčinu problému tam, kde problém vzniknul, a ne tam, kam je časem a výchovou přenášen. Třeba by nám sebekritické zamyšlení pomohlo dojít k závěru, že kdybychom sami říkali pravdu a byli k sobě i okolí upřímní, alibistickou poučku „lhát se nemá“ bychom při výchově svých dětí ani nepotřebovali. Třeba by nám toto sebekritické zamyšlení pomohlo dojít k jasnému závěru, že v napravování škod, kterých se generace před námi dopustily, kterých se my dopouštíme, musíme začít u sebe, a to dřív, než bude pozdě, dřív, než ztratíme poslední zbytky povědomí o tom, co je a co není správné, dřív, než se misky vah nakloní natolik, že už nebude cesty zpět.

Foto pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář

Připojit se

Redbag novinky každé ráno do mailu. Čtení na cestu do práce.

Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím