0 [ ]

A kde je, zatraceně, nějaký ukazatel?

Život je možné vnímat jako cestu. Podíváme–li se na něj jako na celek, výchozím bodem je naše narození, cílem pak je smrt, tak to prostě je. Mezitím máme pár záchytných bodů, jakýchsi mezníků, a čas, toho vtipálka, který si z nás většinou dělá legraci a mění tempo, kterým běží, podle libosti. Každý z nás má svou cestu, svou trasu, svůj životní úděl, chceme–li, a každá z těchto cest je jinak dlouhá. Spravedlnost? Neexistuje. Rada, když nevíme, kam dál? Také ne. Vše je na nás, tohle je totiž cesta, na které chybí turistické značky i jakékoliv ukazatele, nedostaneme k ní ani mapu, zkrátka se prodíráme divočinou na vlastní pěst.

Přesto si většina z nás chce namlouvat, že ta cesta má nějaký cíl, a to pochopitelně jiný než smrt. Většina z nás chce věřit tomu, že jsme tu z nějakého důvodu, že náš život má smysl, že nad námi je někdo, kdo sleduje naše kroky, řídí je, a v případě nouze nám ukáže, kudy jít. Bylo by to jednoduché, že? Jenomže není. Nikdo nám správný směr neukáže. Nikdo takový totiž neexistuje, vše je na nás, ale to si nechceme přiznat, protože s tímhle vědomím se žije velmi obtížně. A tak hledáme znamení.

Házíme si mincí, když nevíme, co dělat. Díváme se na mraky a hledáme v nich symbol, který by nám napověděl, co nás čeká. Chodíme ke kartářce, protože chceme vědět, co nás čeká. A čteme horoskopy, protože věříme, že nám aspoň trošku posvítí na tu neprobádanou cestu před námi. V zásadě na tom není nic špatného. Vždyť i samotná víra a tradiční náboženství vznikly proto, aby lidem dávaly odpovědi na to, proč jsou na světě, jaký to má smysl a kam směřují. Ve víře v bohy lidé hledali důvody situací, do kterých se v životě dostávali, hledali v ní důvody neštěstí, které je potkávalo, a stalo–li se něco dobrého, bylo to samozřejmě tím, že bohové vyslyšeli lidská přání. Vedle víry v boha (nebo v bohy, vždyť na jejich počtu a podobě v podstatě nezáleží) existovaly (či ji nahrazovaly) jiné víry – víra v magii, v nadpřirozeno, víra ve věštce, v astrologii a v tisíce dalších věcí, které usnadňují náš pobyt na světě. Víra nás provází od samého počátku naší existence a je jedno, jestli se zúží na jedno vybrané náboženství či si ji uchováme jen tak, obecně, jako víru v něco, co je nad námi, co řídí chod světa, jako víru v dobro, víru v to, že když budeme žít správně, zasloužíme si štěstí, jako víru ve smysl lidského života. V zásadě jde totiž o to samé.

Jenomže nic se nemá přehánět, což není novinka, vždyť i proto jedno z největších náboženství čím dál tím víc upadá, věštce považujeme za podvodníky a snaha „poodhalit roušku tajemství a nahlédnout do budoucnosti“ se nám dnes smrskla na občasné přečtení horoskopu.

I horoskopy ale dokážou občas zamotat hlavu, a to především v případě, kdy si myslíme, že jsme v koncích, a přitom se místo, kde se nacházíme, dá nazvat jen „životní křižovatkou“. Musíme si vybrat směr, rozhodnout se, jenomže to nebývá jednoduché a přiznejme si to, neradi měníme něco, na co jsme zvyklí (a zpravidla to měníme až ve chvíli, když už to nejde jinak), a tak, jako se pověstný topící stébla chytá, hledáme i my vodítka, hledáme znamení a šipky, které by nám ukázaly, kudy se vydat dál.

A tak si třeba ve chvíli, kdy jdeme na první rande, můžeme v horoskopu přečíst, abychom si dávali pozor na nové lidi, se kterými se seznámíme, protože nám více uškodí než prospějí, nebo se v okamžiku, kdy se poohlížíme po jiné práci, můžeme dozvědět, že teď není vhodná doba na jakékoliv změny. Ale i naopak – třeba nám horoskop bude tvrdit, že člověk, se kterým se seznámíme, je ten pravý a bude nás provázet celým životem nebo že teď, právě teď (a neopovažujme se váhat) je ta nejlepší doba pro změnu zaměstnání. Může to vyjít. Ale taky nemusí. Život je totiž plný náhod, které neovlivníme, a hvězdám i planetám bývá zpravidla jedno, jaké kroky ve svém životě podnikáme. Jednoznačně tvrdit, že horoskopy lžou, ale také není úplně dobré. Kvalitní horoskopy nelžou, jsou tu ale dva háčky. Od horoskopu prostě nemůžeme čekat konkrétní odpověď na konkrétní otázku, jde jen o náznaky, o popis toho, co by se mohlo stát a co nás zrovna teď ovlivňuje, a to je možné vykládat si různými způsoby. Horoskopy, které jsou konkrétní, neříkají pravdu, respektive říkají jenom ten jediný zúžený výklad, jedinou možnost z tisíce věcí, které by nás mohly potkat. Druhý háček pak spočívá v tom, jak člověk vůbec může poznat kvalitní horoskop? To by se nám totiž také mohlo stát, že ve chvíli, kdy ovlivněni „hvězdnou radou“ usedneme v hospodě, poté, co jsme dali výpověď v práci, abychom nastoupili do jiné, a horší (nebo hůř, rozšířili řady klientů úřadu páce) vyčerpaně ke stolu, a objednáme si pivo či sklenku vína (nebo v nějakém klubu barevný koktejl s brčkem a třešničkou poté, co zjistíme, že náš „hvězdný“ vztah nestojí za nic), všimneme si u vedlejšího stolu jakéhosi pisálka, který nad pátým pivem dává pro časopis, po nějž pracuje jako externí dopisovatel, dohromady, co by se v následujících dnech mohlo stát blížencům a co potká kozorohy, a ještě si libuje, jak originálně to vymyslel.

Hledejme v životě znamení a věřme, že nad námi něco je, protože pak je život snazší, ale nezacházejme do extrémů. Horoskop není návod, co dělat, rozbité zrcadlo neznamená, že bychom se měli na sedm let raději někam zavřít, a hodíme–li si mincí, zpravidla ještě před jejím dopadem víme, co bychom chtěli udělat. Znamení existují, ale nedočteme se o nich na stránkách časopisu. Musíme naslouchat sobě, musíme vnímat svět kolem sebe a především musíme věřit v sebe, ve vlastní schopnosti, v to, že něco dokážeme, nebo alespoň tomu, že něco můžeme dokázat, budeme–li skutečně chtít. Každým svým životním rozhodnutím osvětlíme kousek cesty, která tak neznámá a neprobádaná leží před námi, a o to taky jde. Postupovat kousek po kousku, krok po kroku. Nic není nalajnované, nic není předem dané a určitě nemůže s jistotou vědět, co nás v příštích letech čeká. Prostě jdeme dál a vyrovnáváme se s tím, co přijde. Pokud se rozhodujeme podle svého nejlepšího svědomí, neexistuje ani nic jako správné nebo špatné životní rozhodnutí. Je prostě takové, jaké je, a na nás pak bude poradit si s takovým směrem životní cesty, jakým nás naše rozhodnutí posune.

Stane se, co se má stát? Kdepak, stane se to, co připustíme, aby se stalo. Svůj život řídíme my, svou další cestu ovlivňujeme pouze my, nikdo jiný. Řekneme–li si, že se stane to, co se má stát, v podstatě tím pomyslný volant předáme někomu jinému a z hlavního aktéra se z nás stává divák. Pak si ale na nepřízeň osudu sotva můžeme stěžovat, když neuděláme nic, abychom to změnili, že?

foto pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odeslat komentář

Připojit se

Redbag novinky každé ráno do mailu. Čtení na cestu do práce.

Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím