Změna je život, změna je smrt

„Zkus změnit svoje chování, zkus udělat něco jinak,“ radila jedna kamarádka druhé, když si ta první stěžovala, že se jí v lásce nedaří. Ze strany mužů o ni byl zájem, ale žádný vztah jí nikdy moc dlouho nevydržel. Pokaždé to dříve či později skončilo, ať už z jeho nebo z jejího podnětu. Pravdou je, že se jí drželo něco, co se všeobecně nazývá „smůlou v lásce“, to musel po zralé úvaze uznat asi každý. Potkávala nezodpovědné a nezralé typy můžu, některé trpící různou formou závislosti – na matce, na marihuaně, na bývalé partnerce, pár jich nebylo schopno dodržet to, co slíbili, někteří měli zase nepřekonatelný odpor k práci či alergii na lidskou společnost. Možná ale bylo něco v ní, v jejím chování, co tyto nezralé a nezodpovědné typy mužů přitahovalo. Přece není možné, aby se mezi tím množstvím potenciálních životních partnerů nenašel jediný, s nímž by jí to vyšlo. Co když má kamarádka nakonec pravdu, pomyslela si a rozhodla se vzít si její radu k srdci.

Když se chystala na schůzku s mužem, kterého potkala v baru, sepsala si na papír jakýsi scénář toho, jak by tato schůzka měla probíhat – počínaje místem, kam by chtěla jít, přes to, o čem by si s ním chtěla povídat, konče tím, co by si ráda vzala na sebe a jak by se chtěla učesat. Potom nad tím seděla, uvažovala, škrtala a přepisovala, samozřejmě za vydatné pomoci své kamarádky, a dílo bylo dokonáno. Kdybyste ji však znali, její zvyky, její styl oblékání, její zájmy, hned by vám došlo, že na schůzku přišel někdo úplně jiný – jinak oblečený, jinak učesaný, a také někdo s docela jiným chováním. Navzdory svým zvyklostem byla hovornější, aktivnější, dravější, hlasitým smíchem maskovala nejistotu, kterou způsobovaly upnuté šaty, nový účes a výrazné líčení, na doporučení kamarádky zkusila dokonce letmý dotek, aby svému protějšku dala najevo, že má skutečně zájem.

Zdálo se jí, že schůzka probíhá dobře, že svou novou roli hraje bez výraznějších problémů, proto pro ni byl závěr schůzky jako ledová sprcha. „Promiň, myslel jsem, že jsi jiná,“ řekl jí na závěr muž, než se rozloučil a bez ohlédnutí odešel.

Aha, upřímnost, zarazila se, tu mám přece ráda. A přesto se jí toho večera vzdálila tak moc, jak jen to bylo možné, ačkoliv jí její „staré já“ obvykle využívalo na všech schůzkách. Po tomhle prozření následovalo uvědomění si, palčivé a ostré jako bodnutí trnu, že pokazila něco, co mohlo být opravdu dobré.

Cestou domů se v ní vystřídala spousta různých pocitů – rozhořčení, že kamarádka neměla pravdu, vztek nad tím, že ji vůbec poslechla, i sebelítost. Z myšlenek ji vyrušila až hádka dvou milenců, kteří na sebe křičeli na ulici. „Chováš se úplně jinak! Mám pocit, že to nejsi ani ty, že tě neznám!“ dolehl k ní rozčílený nářek dívky. A její sebelítost vystřídal stud a pocit, že se chovala vážně hloupě. Vždyť to jsem nebyla já, došlo jí a vzápětí si uvědomila, že celý tento „experiment“ skončil naštěstí ještě dobře. Na schůzku totiž mohl také přijít někdo, komu by se její „nové já“ zalíbilo, a ona by pak vedle sebe měla někoho, kdo vlastně vůbec nechce ji, kdo ji ve skutečnosti ani nezná a s kým by neměla nic společného, a ze schůzky by se nakonec vyklubal další vztah na dobu určitou, a o takový opravdu nestála.

Když přišla domů, rozpustila si směšně vyčesané vlasy, smazala líčení a upnuté šaty vyměnila za ležérní košili a džíny. Podívala se na sebe do zrcadla, už zase na tu obyčejnou starou známou, ale SVOU tvář a sama sobě slíbila, že se už nikdy nebude chovat jinak, než jak je pro ni obvyklé, a nikdy nebude předstírat, že je něco více, než ve skutečnosti je. Ale ani méně. Slíbila si, že si raději nechá svou představu o tom, že někde existuje ten pravý, než aby byla s někým, s kým v podstatě být nechce. Nebo hůř, někým, kým ve skutečnosti není a ani nechce být.

Kolikrát jste řekli při seznamování něco, co nebyla pravda, jenom proto, abyste se tomu druhému zalíbili? Kolikrát jste dělali něco, co vám bylo nepříjemné, jenom proto, že to chtěl ten druhý? Ne v rámci kompromisu – kompromis je totiž něco, čeho se musí účastnit oba dva, a pak je to více méně v pořádku, jestli ale kompromisy dělá pouze jeden z partnerů, je to ustupování a podřizování se. Možná tak najdete partnera, jde–li vám pouze o tohle, ale bude to partner, s nímž nemáte příliš společného.

Tohle však není jen o vztazích. Kolikrát jste zažili situaci, že sedíte na pohovoru kvůli práci, o kterou vůbec nestojíte, a to jen proto, že jste nebyli dost vytrvalí v cestě za vysněným zaměstnáním, že jste se nechali připravit o veškerý optimismus a naději, že jste podlehli tlaku okolí, které vám tvrdilo, abyste zbytečně nesnili a vrátili se nohama na zem? Jistě, lhaní na pracovních pohovorech patří dnes již k jakémusi standardu, je to první bod v manuálu s názvem „Jak získat práci“, protože práci potřebuje většina z nás, jenomže když potenciálním nadřízeným tvrdíte, jak milujete komunikaci s lidmi, rádi nabízíte nové věci a prodej je vám blízký, nedivte se, že pak skončíte se sluchátky na uších jako telefonní operátor a že od vás vaši nadřízení tu komunikaci, nabízení nového a zálibu v prodeji očekávají. Ano, máte práci, kterou potřebujete a jež je pro vás zdrojem obživy, ale máte i práci, která vás bude psychicky vyčerpávat a kterou dříve či později začnete nenávidět.

Pokud máme pocit, že něco děláme špatně, že žijeme v nereálném světě, že naše představy patří do nadpozemské sféry, pak ano, pracujme na tom, abychom se změnili. Jestliže však podle svého nejlepšího svědomí, upřímně a se vší sebekritikou, jaké jsme schopni (jen pozor na zbytečné a bezdůvodně podceňování) nenajdeme nic vyloženě špatného, čeho se chceme zbavit, a chování či své představy měníme a upravujeme jen kvůli tomu, abychom se zalíbili druhým, uškodíme si. Nejde totiž jen o to najít si partnera a v životě něco získat, ale najít si toho pravého partnera a získat to, co skutečně chceme. Teprve pak můžeme být opravdu šťastní. Ti, kteří se prohřeší sami proti sobě, ti, kteří zradí své představy a plány, ti, kteří ustoupí a nejdou za svým snem, neprožijí šťastný život – prožijí ten, se kterým se smířili.

Foto www.pixabay.com