Vše je na nás…

Usilujeme o to být v životě šťastní, a když se nám nedaří, stěžujeme si na nepřízeň osudu. Máme svá přání, máme své sny, máme své jasné představy o tom, co by nás mohlo učinit šťastnými, přičemž tento omílaný a v lidském životě mnohokrát skloňovaný termín – štěstí – má mnoho podob: pro někoho je štěstím být zdravý a moci si užívat života plnými doušky, jiný ke štěstí potřebuje lásku, pro dalšího jsou štěstím peníze, jiný chce pocit nezávislosti, další zase k tomu, aby byl šťastný, potřebuje uznání okolí a možnost seberealizace… Kolik je na světě lidí, tolik je druhů štěstí, kolik je na světě lidí, tolik je stížností na nepřejícnost osudu. Nikdy nejsme spokojeni a ve své zaslepenosti, zarputilém odmítání přijmout zodpovědnost za vlastní život a v naivní víře, že je někdo nad námi, že ve světě funguje jakási nadpozemská síla, která nám něco dá jen tak, zadarmo, protože budeme chtít, jsme si vymysleli osud. Osud, chudák vyčerpaný unavený stařec, přitom bezradně krčí rameny a nechápe, co by pro nás mohl udělat, nechápe, co po něm vlastně chceme.

Ve světě funguje jakási vyšší síla, to ano – je to možná ten zmiňovaný osud nebo ji můžeme nazývat náhodou, obecně jí můžeme říkat také víra, protože právě víra vždy hýbala a bude hýbat světem, ale tato nadpozemská síla sama o sobě nestačí. Můžeme si uchovávat přesvědčení, že když budeme žít podle pravidel, která se v lidské společnosti obecně nazývají slušností, nakloníme tím jazýčky pomyslných vah na svou stranu a s nimi si na dosah přiblížíme i misku plnou všeho, o čem jsme kdy jen snili. Můžeme být na ostatní hodní, můžeme pomáhat, milovat, bránit se jakýmkoliv špatným myšlenkám, ano, to všechno můžeme. Určitě je to dobrý základ. Sny nám to ale nesplní, osud nám to nezmění, protože neexistuje žádná nadpozemská síla, která by tohle dokázala. Můžeme dokonce v duchu hluboko zažraných křesťanských zásad předstírat, že žijeme proto, abychom sloužili a pomáhali druhým, abychom milovali druhé, můžeme o tom nakonec přesvědčit sami sebe natolik, že tomu budeme věřit nebo že to aspoň zaníceně budeme opakovat před svým okolím, a přitom v tom nebude nic jiného než maskování strachu z toho chtít něco vlastního. Skutečně šťastnými nás neudělá to, co chceme pro ostatní. Člověk je ve své podstatě sobec, myslí na vlastní prospěch, a není to špatně, proč tedy sám sobě lhát a omezovat tak své možnosti? A skutečné štěstí nám nemůže přinést ani žádná nadpozemská síla – schopnost změnit osud je mnohem blíž zemi, schopnost změnit svůj osud k lepšímu máme v sobě. Může nám pomoci náhoda, ale proč by to dělala, když se sami o nic nepřičiníme a jen pasivně čekáme na to, co se nám přihodí samo? Může nám pomoci víra, ale pouze tehdy, budeme-li ji brát vážně a ne jen jako prázdné slovo, bublinu, klišé nebo něco, co se prostě říká, co je po ruce a co často slouží jen jako alibismus. Víra nám může pomoci, ale pouze tehdy, budeme-li snít, a co více, když budeme svým snům věřit. Cokoliv si dokážeme představit, může se stát. Dokážeme-li svou představu, svůj sen, promyslet do všech podrobností, věnujeme-li jí svou pozornost, soustředíme-li se na ni, pokud s touto představou usínáme a probouzíme se s ní, jestliže jí dáme dostatek víry, ale skutečné víry, vdechneme jí tak naději na realizaci, vdechneme jí tak život.

Štěstí má mnoho podob. Pro někoho štěstí znamená být zdravý – proč ne? Ale může doufat ve zdraví někdo, kdo pro něj nic neudělá? Kdo nemyslí na životosprávu, kdo se přejídá, necvičí, nechodí k lékaři a nedbá o sebe? Někdo si pod pojmem štěstí představuje lásku, a je-li osamělý, často ztrácí víru a zoufá si na nepřízeň osudu, ačkoliv by udělal mnohem lépe, kdyby neztrácel víru a chodil častěji na místa, kde se může seznámit, být otevřenější a pozitivnější. Někdo potřebuje ke štěstí peníze, a třeba si kupuje losy a vyplňuje oblíbená čísla do hracího tiketu. Koneckonců, i to je cesta, avšak ne jediná – můžeme více pracovat, můžeme se vzdělávat, abychom získali lépe placenou práci, s čímž souvisí i uznání okolí a možnost seberealizace, které nás také mohou učinit šťastnými, a v neposlední řadě i pocit nezávislosti, kterého si, ruku na srdce, dokážeme také užívat mnohem lépe, jsme-li finančně zajištěni. Štěstí má mnoho podob, a ani zdaleka si nemusíme vybírat pouze jedinou, můžeme toho chtít více, můžeme chtít všechno, protože na tom chtít víc, chtít hodně, chtít všechno není vůbec nic špatného. Štěstí má mnoho podob, avšak všech můžeme dosáhnout pouze tehdy, jestliže pro to něco uděláme. Štěstí má mnoho podob, žádné z nich ale nedosáhneme, budeme-li sedět s rukama v klíně a pouze doufat.

Při cestě za štěstím jsme sami. Může nám pomoci víra, pokud ji bereme vážně, může nám pomoci šťastná náhoda, když jí půjdeme naproti. Mohou nám pomoci, ale nemusí. Nejsou totiž součástí takzvaného základního balíčku, který každý z nás dostal do vínku. V tomto základním balíčku totiž máme pouze čas a na nás je, jakým způsobem s ním naložíme. Schopnost být šťastný má každý z nás v sobě, buďme k sobě upřímní a féroví ke staříkovi Osudu a přiznejme si, že jakékoliv pochyby jsou jen chabými výmluvami. Na nás je, abychom překročili vlastní stín, abychom překonali nebo si pokud možno vůbec nepřipouštěli strach z neznámého, obavy, nervozitu, a co je nejdůležitější, na nás je, abychom ani na chviličku nepomysleli na to, že něco nedokážeme. Dokážeme všechno, budeme-li chtít. A právě to je klíč ke štěstí – chtít. Ale ne pasivně! Chtít, a samozřejmě podle toho také jednat. Budeme-li chtít a jestliže dokážeme sebrat veškeré odhodlání a něco uděláme, můžeme své sny zrealizovat. A kdy je ten správný čas na realizaci snů? Právě teď.

Foto: pixabay.com