Variace na lásku 2

Svatba byla veliká. Slavilo se tři dny a tři noci, toho jídla, co se snědlo, a pití, co se vypilo! A pak princ s princeznou žili šťastně až do konce života…

Kéž by, pomyslela si hořce. Škoda, že pohádky končí vždycky ve chvíli, kdy se ti dva vezmou, napadlo ji ještě. Nikdy se neukazuje, co je po svatbě, říkala si dál, zatímco se hnala ke sporáku, na kterém jí přetékal hrnec s polévkou k večeři.

„Maminko, já ti pomůžu,“ nabídl se starší chlapeček, pětiletý, a žena ho s křikem vyháněla z kuchyně. „Ještě ty se mi tu pleť!“ volala za ním rozčíleně. Mladší syn se rozplakal. „Copak je ti?“ zeptala se, v hlase však, ačkoliv se snažila, chyběl laskavý mateřský tón; zněl spíš otráveně. Chlapeček se jí stulil v náručí a ona, zatímco ho chovala, rychle míchala polévkou. Pak se utrápeně podívala na hodiny. Tak kde je? řekla si pro sebe a ušklíbla se. Manžel už tu půl hodiny měl být, měl se postarat o kluky, aby mohla v klidu uvařit večeři, měl jí pomoct! Nikdy jí nepomáhá. Všechnu její práci bere jako samozřejmost, nic neocení, ničeho si neváží, vztekala se.

„Kde jsi?“ zeptá se otráveně, když konečně klapnou dveře, a manželovi, který se naklání pro pusu, namísto polibku vloží do náruče syna. Pak si odhrne vlasy z upoceného obličeje a dodělá večeři. A to samé ji čeká zítra, pozítří, i po mnoho dalších dní, po mnoho dalších let, pořád dokola, pořád to samé… Uřvané rozjívené děti, manžel, který nikdy nepřijde včas, a téměř neúnosná hypotéka na dům, kterou zvládají tak tak splácet a která jim neumožňuje užívat si takového života, jaký si vždycky představovala.

A pak najednou přišla změna.

Potkala ho ve školce, když vyzvedávala syny. „Vás jsem tu ještě neviděla,“ zapředla konverzaci tak, jako to mívají rodiče malých dětí, kterým zpravidla zoufale chybí možnost popovídat si s někým dospělým, ve zvyku. Usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. Vypadal dobře, velice dobře, především v sobě měl ale tu nespoutanost, kterou její manžel nikdy neměl a o kterou se ona nechala připravit.„Vyzvedávám synovce,“ vysvětlil, zatímco se k němu nadšeně hnal malý chlapec. „Aby si jeho máma mohla taky někdy odpočinout,“ mrknul na ni a ona odpověděla přesně tak, jak měla: „Taky bych si někdy ráda odpočinula.“

Ve školce se pak potkávali i několik dalších dní a ona se přistihla, že se na tato setkání těší a že o sebe více dbá. Pozvání na kávu na sebe nenechalo dlouho čekat, navíc když „strýček“ přidal vysvětlení, že si v kavárně může aspoň odpočinout, zatímco si chlapci budou hrát. U jediného pozvání ale nezůstalo – následovala další, ta už se však odehrávala bez dětí. Mluvili o knihách a filmech, mluvili o zemích, které by rádi navštívili, mluvili o svých snech, které by si rádi splnili, a ona si uvědomovala, že si po velice dlouhé době může zase zaujatě s někým povídat, že si po dlouhé době s někým skutečně rozumí. Mluvili o všem možném. A pak už ani tolik nemluvili…

Když se to stalo poprvé, trpěla výčitkami svědomí. Mezi ní a manželem láska možná už vyprchala, přesto se ale nikdy nechtěla snížit k tomu, aby mu byla nevěrná. Jenomže pak ho uviděla – neupraveného v teplácích a tričku s reklamním nápisem, v oblečení, které na něm přímo nesnášela, jak nadává u zpráv na všechno, co se ve světě dělo – a došlo jí, že si svou nevěru vlastně dokáže obhájit. A tato nebezpečná myšlenka, tento zrádný, a přitom tolik lákavý sebeklam jí dodal dost odvahy i odhodlání k tomu, aby ve svém mimomanželském románku pokračovala.

Jde jen o to si užít, říkala si, mám to pod kontrolou. Říkala si to často. Chtěla tomu věřit. Moc chtěla. Jenomže životní zákonitosti se neřídí podle toho, co chceme, ani když to chceme opravdu hodně, a tak i ona brzy zjistila, že je všechno jinak. Zamilovala se. Ale on je zamilovaný taky, říkala si. Věřila tomu a v tomto případě o tom ani nepochybovala. Proč? Protože jí to říkal. Říkal jí slova, která její manžel už dlouho nevypustil z úst, plánoval, maloval společnou budoucnost, a ona se najednou ocitla v úplně jiném světě. Říkal jí, že by si ji vzal k sobě, že by se o ni postaral, že by spolu měli nádhernou budoucnost. „Ale já mám děti,“ namítala, a jemu se vždycky podařilo reakci na tento argument vyhnout.

Pár týdnů byla jako vyměněná. Byla šťastná a vymýšlela, jak to udělat, aby se svým milencem mohla být co nejčastěji, aby s ním mohla být napořád. Jejich schůzky byly tak krásné, vzrušující, nevšední. Stejně krásné, vzrušující a nevšední jako její pocity. A pak si řekla, že už takhle pokračovat nemůže, že už nemůže žít ve dvou vztazích – v jednom oficiálním, v druhém utajovaném. Chtěla víc. Chtěla všechno, co jí nový muž mohl nabídnout, co jí nabízel vlastně už dlouho. Rozhodla se tedy všechno říct manželovi. Samozřejmě si uvědomovala, že odchod od manžela nebude jednoduchý, že ji společní přátelé a hlavně členové rodiny určitě odsoudí, ale hodlala to podstoupit. Vždyť se milujeme, říkala si. Je jen správné, když chceme být spolu. Myslela si, že bude rád. Možná trochu překvapený její aktivitou, možná v šoku z toho, že se rozhodla vzít jejich budoucnost do vlastních rukou a bojovat za ni. Ale nikdy by si nepomyslela, že bude vzteklý. Slova, která jí řekl, rozbila na prach úplně všechno, co si těch několik posledních týdnů říkali. Vyčítal jí, že se zbláznila, a přidal pár ošklivých slov. Radil jí, aby běžela za manželem a všechno vzala zpátky. Naléhal na ni. Přemlouval ji, aby vše vrátila do starých kolejí, a sliboval, že i mezi nimi bude všechno jako dřív. Jenomže ona nechtěla jenom to, co mezi nimi bylo dřív. Chtěla víc. Chtěla všechno. Už tu ale nebyl nikdo, kdo by jí to nabízel, už tu nebyl nikdo, od koho by to chtěla.

Milenec od ní odešel a ona odešla od manžela. Nevzpomínala si, že by se někdy dřív cítila tak mizerně jako teď, že by někdy dřív v životě sklouzla z úplného vrcholu až na to nejhlubší dno. Měla s tím počítat. Měla myslet na to, že když si zahrává s ohněm, může se spálit. A spálila se opravdu hodně.

„Sbalím si věci a půjdu,“ řekla manželovi, když se večer sešli doma. Co bylo v jejím hlase? Smutek, lítost, hořkost… a možná i pokora.

„K němu?“ houknul na ni manžel, uhýbaje před ní pohledem, aby neviděla jeho zarudlé oči.

Zavrtěla hlavou. Nechtěla se pouštět do žádného vysvětlování, k čemu taky? Chtěla si zachovat tvář, chtěla, aby to mezi nimi proběhlo důstojně, a to i za tu cenu, že si všechno vyžere do posledního drobečku. Byla s tím smířená. Jenomže jakmile padla zmínka o něm, zaplavila ji další vlna hořkosti, zklamání, pocitu křivdy a palčivé lítosti nad tím, že svým nemožným chováním zničila všechno, co společně s manželem měli. Zhroutila se do křesla a začala neovladatelně plakat.

Když z ní dostal vysvětlení a ona se jakž takž uklidnila, dlouze se na ni díval. Tentokrát před jeho pohledem uhýbala ona. Styděla se za své chování, styděla se za to, že mu ublížila. Otřela si slzy. „Půjdu.“

„Co bude s dětmi?“

Nevěděla. Nešťastně zavrtěla hlavou a neměla daleko k dalšímu přívalu slz. Jeho starostlivost ji dojímala. Dojímalo ji, že nekřičí, nevyčítá.

„Miluješ ho?“

„Nevím…“

„A miluješ ještě mě?“

Vzhlédla k němu. „Já tě totiž miluji,“ pokračoval. „Miluji naše děti, miluji náš domov. Nechci o to přijít. Nechci o tebe přijít. Co můžu udělat, abys byla šťastná?“

Dívala se na něj, překvapeně a s vděčností, a po velice, velice dlouhé době v něm zase dokázala vidět toho milého obětavého člověka, do kterého se zamilovala. Člověka, pro kterého byla na prvním místě vždycky ona, jejich děti, jejich rodina, člověka, který tvrdě pracoval, aby jim mohl dát všechno, po čem toužili, který na ni byl vždy hodný, hrál si s dětmi, a najednou jí došlo, že jeho špatné stránky vlastně vůbec nejsou důležité a že má jistě i ona řadu chyb, které musí snášet on. Uvědomila si, že vařit pro něj a starat se o domácnost je přiměřená protislužba za to, co dělá on, že to vlastně dělá pro svou rodinu ráda a že je to tak v pořádku. Došlo jí, že si před lety vybrala správně a že v partnerství, pokud má být dlouhodobé, není důležité, jestli někdo nosí tepláky a nadává na zprávy, ale jestli mu na vás opravdu záleží, jestli dokáže odpouštět, tolerovat, přinášet oběti… Manželství není něco, co jednoduše funguje samo o sobě, manželství je svazek, na kterém se musí pracovat. Škobrtnout může každý, a někdy to může být opravdu velký přešlap, ale pokud je v našem srdci prostor pro odpuštění, pokud tu schopnost máme, kde bychom byli, kdybychom ji nevyužívali?

Ze společného domova neodešla. Manželství, při jehož uzavírání si slibovali vytrvat v dobrém i ve zlém, vydrželo, a po zkušenosti, kdy si oba uvědomili, co všechno by vlastně mohli ztratit, patřilo mezi nejšťastnější na světě.

Foto: pixabay.com