Štěstí je volba

„Ať v životě dělám, co dělám, nejsem šťastný. Snažím se chovat ke všem ohleduplně, a je to špatně. Jdu si za svým a starám se jen o své, a zase je to špatně. Zkrátka se mi nedaří,“ stěžuje si jeden kamarád druhému při posezení na zahrádce jedné hospůdky. Rezignovaně a vzdorovitě zároveň, se zamračeným pohledem na svět, přesvědčen, že si může stěžovat a může se na svět mračit, protože ten svět či osud, chceme–li, se na něm dopouští křivdy.

„To víš, kamaráde, všude je něco,“ reaguje jeho společník, tato slova si ale vyslouží jen udivený pohled nespokojeného – vždyť jeho kamarád má vše, co by si přál on sám. „Na co si ty stěžuješ, prosím tě?“ neudrží se. „Máš ženu, plánujete dítě, máš dobře placenou práci, bydlíš ve svém,“ dá se do jmenování všech, dle svého názoru, výhod, které jeho kamarád oproti němu má. „Jak bys ty mohl být nešťastný?“

Kamarád se smutně pousměje. Ano, má všechno, mohlo by se zdát… Má ten „základ“, který by ho měl podle obecně přijímaných společenských pravidel dělat šťastným, ale přece to tak jednoduché není… A právě to ho zároveň trápí. Připadá mu, jako by se rouhal, jako by byl nevděčný, ale nemůže si pomoct. Podívá se na kamaráda. Znají se už dvacet let, kamarád ho pochopí. A tak se dá do vyprávění. Má dobře placenou práci, to ano, ale zároveň je to práce, která ho nebaví, nenaplňuje ho, jenomže představuje jistotu a odejít z ní nemůže, vždyť plánuje rodinu a potřebuje vydělávat. A pokud jde o tu plánovanou rodinu, ani tady si není jistý, jestli je to štěstí. Má strach připoutat se k jedné ženě až do konce života, má strach z toho, co přijde, má strach přijmout tu zodpovědnost, dospět, stát se manželem a otcem. Přijde mu to svazující, jako by přicházel o svou svobodu.

„To je normální, že se bojíš,“ reaguje společník netrpělivě, aby se už už dostal ke slovu a mohl svému kamarádovi vysvětlit, že právě on se má mnohem hůř, ten se ale jen tak odbýt nenechá.

„Tohle není normální,“ odporuje, „v tomhle je něco víc. Nejsem si jistý, že to, co se kolem mě děje, je to, co opravdu chci. Nejsem si jistý, že se můj život ubírá správným směrem.“

„Podívej,“ pokusí se rozmrzelý společník o jakési shrnutí. „Tvoje mladá je pěkná, na dítě máš věk, a pokud jde o práci, hlavní je, že ti za to dobře platí, ne?“ Říká pouze to, co jeho kamarád ví moc dobře sám, co si uvědomuje jeho „rozumová“ část, ale stačí to? „Koukni na mě,“ pokračuje, rozhodnut nepustit svého kamaráda jen tak ke slovu, „jsem sám – ve svém věku. Nemůžu zavadit o slušnou holku a to, co dostávám v práci, je spíš výsměch, než výplata.“

„Tak proč to nezměníš?“ položí kamarád otázku, která je z jeho úhlu pohledu naprosto jasná, logická a oprávněná. Vždyť jeho společník má na rozdíl od něj právě tu svobodu rozhodování, možnost jednat teď a tady jakkoliv ho napadne, stačí se jen odhodlat, stačí jen opravdu chtít.

„Prosím tě, to přece není tak jednoduché!“ brání se první kamarád a snaží se přitom nasadit tón i výraz ve tváři, kterým byl dal tomu druhému jasně najevo, že žije v úplně jiném světě, a sobě pomohl získat zpět vytrácející se klid. První z přátel se ale nedá. „Můžeš to změnit,“ trvá si na svém, „stačí jen chtít. Jestli nejsi ve své práci šťastný, tak dej výpověď a najdi si něco jiného nebo třeba cestuj. Co ti v tom brání? O tom, že tam nechceš být, mluvíš už dlouho, ale nic s tím neděláš. Když dáš výpověď, donutí tě to tu změnu uskutečnit. Udělej to hned zítra,“ radí a nevšímá si kamarádova nesouhlasného vrtění hlavou. „A pokud jde o nějakou tu známost,“ dodá a pousměje se, „jedna slečna by tu přece byla…“

První kamarád se také pousměje a poprvé se v jeho vzdorovitém pohledu objeví něco, co jej zcela naruší. Povzdechne si, a dost možná ten napůl utrápený, napůl toužebný povzdech ani nevnímá. Vnímá ale podezřelé ticho, odmlku, a proto se usilovně snaží nasadit opět ublížený výraz. „Jestli myslíš tu, kterou myslím já, tak moc dobře víš, že to tak jednoduché není… Na rande jsem ji už vzal, jenomže pak se to zkomplikovalo, jestli si na to náhodou nezapomněl. A zvát ji znovu, po takové době, to je přece hloupé.“

Druhý se ale nepřestává usmívat. „Je to rozumná holka, ona ví, proč ses jí neozval. Jsem si jistý, že by šla,“ dodá a zatváří se, jako by věděl mnohem víc než jeho společník. „Ale jak chceš, je to na tobě.“ To je zvláštní, pomyslí si první z kamarádů, přesně tuhle větu mi řekla i ta slečna…

Oba kamarádi chvilku mlčky upíjí ze svého piva, které jim mezitím číšník přinesl. „Podívej na nás, jak jsme dopadli,“ ozve se po chvíli ten, na něhož doma čeká milující partnerka. „Ani jeden z nás není šťastný. Proč?“

„Dovolíte, pánové,“ ozve se od vedlejšího stolu a nakloní se k nim starý muž. Jeho obličej pokrývají hluboké vrásky, ale tvář zdobí úsměv a v očích září jiskra. „Zrovna dnes ráno jsem v jednom časopise četl článek o chudých dětech v Africe. Byla u toho i fotografie – ačkoliv autor psal o samých pohromách, na fotografii byly ty děti zachyceny při hře. Hrály kopanou. Míč měly vyrobený z plastové lahve, kterou zkroutily a omotaly provazem, aby měla správný tvar. A byly šťastné.“

Dva mladí muži se na starce dívají pohledem, v němž se mísí údiv, nechápavost a rozhořčení nad tím, že zasáhl do jejich debaty. „Omlouvám se, že přerušuji váš rozhovor,“ pokračoval cizinec. „Jsem starý muž. Na světě už mi toho moc nezbylo. Nemám ženu, kterou bych miloval, nemám práci, která by mě naplňovala, a nezůstalo mi ani moc přátel, se kterými bych si povídal. Ale podívejte se, jak je dneska krásně,“ promluvil zasněně a podíval se na jasnou oblohu a hřejivé slunce. „Myslím si, že v životě jde především o to, naučit se být šťastný s tím, co člověk má. Štěstí musíte hledat především v sobě, v tom, co máte, v tom, co vás obklopuje,“ řekne starý muž a po jeho slovech se oba přátelé tváří zaraženě. „Ale co když se nám nedaří naučit se být šťastný s tím, co máme?“ vyhrkne otázku jeden z nich zrovna ve chvíli, kdy druhý namítne: „Ale co když nemáme nic, co by nás dělalo šťastnými?“

Stařec odtrhne svůj pohled z jasného nebe a zamrká. „Nezlobte se na mě, pánové, ale slyšel jsem dost z vašeho rozhovoru. Chcete se vymlouvat na nepřízeň osudu, a přitom jeden z vás má něco, co nechce, a nic s tím nedělá, a druhý má něco, co by moc chtěl, ale nedělá nic pro to,“ pronese a pokrčí rameny. „Schopnost být šťastní máte v sobě. Každý ji má v sobě. Stačí pouze chtít. Štěstí je volba. Vše je jen a jen na vás,“ řekne a s těmito slovy se rozloučí. Vstane a se šťastným úsměvem ve tváři při pohledu na jarně rozkvetlé stromy se vydá na cestu domů, muž, kterému toho v životě moc nezbylo.

Foto pixabay.com