Šachové figurky

Život je plný náhod, šťastných i nešťastných. Můžeme vyhrát v loterii, můžeme být ve správnou dobu na správném místě a nečekaně z toho těžit, ale stejně tak můžeme být ve špatnou dobu na tom úplně nejhorším místě, které jsme si mohli vybrat, může se nám stát nějaká nehoda, může nás někdo okrást, můžeme se zranit… Nebo můžeme někoho zranit, můžeme vidět umírat člověka přímo na ulici, můžeme být tím, kdo se bez úspěchu snaží ho oživit, nebo i tím, kdo se na to všechno dívá a nedokáže, nemůže pomoci, a to se nám potom vrací v myšlenkách. Ti sobečtější z nás se ptají, proč museli jít nebo jet zrovna tudy. Ostatní zase myslí spíše na to, proč se to muselo stát zrovna jemu, klukovi, který možná oslavil dvacáté narozeniny, možná pětadvacáté, těžko říct, vypadal mladě, jisté ale je, že ty třicáté už neoslaví. Můžeme se ptát, proč k tomu došlo, ano, to klidně můžeme, ale odpověď? Tu nedostaneme, protože na některé otázky odpověď prostě není.

Stalo se to v úplně obyčejný den. Čekáte, že na to upozorňovala nějaká znamení? Že se nebe zatáhlo šedými mraky nebo že potom začalo pršet, aby sama příroda projevila lítost nad tím, že mladý kluk přišel o život? Myslíte si, že měl řidič špatný pocit? To nepříjemné TUŠENÍ? Ne, kdepak… Bylo hezky, nedaleko místa, kde k tomu došlo, z otevřených oken nějakého bytu hlasitě vyhrávala hudba a kousek dál se jakási paní hlasitě smála do telefonu. Ani řidič se neprovinil – jel tak, jak měl, a poctivě se věnoval řízení. Později vypověděl, že do poslední chvíle nic neviděl, a to už se neštěstí nedalo zabránit. Následoval prudký náraz. A vedle auta na zemi zůstal ležet člověk.

To, co se odehrálo potom, byl jeden velký rozmazaný zmatek. Zmatek a krev, roztřesené ruce a hlas dispečerky, která po telefonu radila, jak zraněného zachránit. A čas jako by si dělal z lidí kolem legraci; chvilku plynul velice, velice pomalu, pak zase běžel jako splašený, zatímco z mladého chlapce vyprchával život.

Mladého chlapce se nepodařilo zachránit. Věděl to nešťastný řidič vozidla, který si teď utíral ruce od krve do vlastního kabátu, zatímco v dálce houkala sanitka, věděla to paní, která do telefonu na dispečerku, jež do poslední chvíle poskytovala rady, rozčíleně křičela, že chlapec nedýchá, a skutečnost, že člověk ležící na zemi už je pouze tělem bez duše, hmotou, vycítil i mladík procházející kolem, který se zastavil a uvažoval, zda by neměl pomoct… Ale jak?

Mladý chlapec zemřel. Na chodníku, vedle parkoviště, zatímco nedaleko vyhrávala hudba a lidé na ulici, kteří se třeba i na chvilku zastavili, ovšem jen ze zvědavosti, pokračovali dál. Svou cestou, svým osudem, většinou lhostejní k tomu, že jeden z nich svou cestu práce ukončil. Mladý chlapec zemřel, a už mu bylo úplně jedno, co se ve světě děje, co se s ním děje. Někdy se ale dějí věci, které nemusejí ovlivnit přímo toho, komu se stanou, mohou však mít zásadní vliv na ty, kteří jsou svědky těchto událostí. Všichni jsme totiž jen součástí hry, snad promyšlené, doufáme, snad odůvodněné, věříme, a určitě mnohem složitější, než dokážeme pochopit, což si připouštíme jen málokdy. Všichni jsme jen nepatrnou součástí divadelní scény, hrajeme malé roličky, přijdeme a odejdeme, všichni jsme postradatelní. Trochu jako šachové figurky ve hře, která však nemá vítěze.

Zbytečná, nevysvětlitelná, náhlá a bezdůvodná smrt mladého chlapce ovlivnila samozřejmě řidiče vozidla. S drtivou intenzitou si uvědomil přízemnost celé situace a rozhodl se, že chce svůj život žít tak, aby po sobě něco zanechal, aby mohl být pyšný na to, co udělal, a aby vůbec stihl udělat NĚCO, než přijde konec. Ještě ten večer se rozhodl, že prodá svůj majetek a odjede do země, v níž se válčilo, aby jako dobrovolník pomáhal těm, kteří jeho pomoc skutečně potřebovali. Jeho život nebyl dlouhý, o pár měsíců později se připletl k bombovému útoku a po několika dnech zemřel v polní nemocnici. Když ale umíral, bylo to s vědomím toho, že svými penězi a znalostmi, které se naučil ve zdravotnickém kurzu, zachránil desítky lidí.

Tíživá skutečnost, že lidský život může skončit stejně rychle, jako když sfouknete svíčku, ovlivnila i ženu, která po nehodě hovořila s dispečerkou. Bylo jí už k padesátce a celý svůj život jen ustupovala, obětovávala se pro druhé a své vlastní plány a touhy stále jen odkládala. „Nikdy nemůžu vědět, kolik času mi ještě zbývá,“ řekla si a rozhodla se, že její osud bude od této chvíle čistě pod její taktovkou. Manželství, které po odchodu dětí, na něž se tak často vymlouvala, držely pohromadě pouze setrvačnost a strach vykročit do neznáma, ukončila. Začala o sebe dbát, přihlásila se na počítačový kurz, více se věnovala svým koníčkům a změnila práci, ve které nakonec potkala i člověka, do něhož se skutečně zamilovala. Zbytek jejího života byl šťastný a naplněný, byl takový, v jaký se po celý svůj „starý“ život ani neodvažovala doufat.

Definitivnost celé situace, ta děsivá nenávratnost, ovlivnila i mladíka. Shodou okolností šel kolem místa neštěstí ještě o pár hodin později, a nepříjemně ho překvapilo, když tu nenašel ani jedinou zapálenou svíčku, ani květinu… „Copak nemá nikoho, komu chybí?“ vrtalo mu hlavou. A nejspíš neměl, protože květiny ani svíčky tam nebyly ani druhý den ráno, proto se rozhodl, že pro chlapce zapálí svíčku on. „Tady máš, kamaráde,“ řekl, když pokládal hořící kalíšek na trávník vedle parkoviště. „Na tvém místě bych si přál mít někoho, kdo by si na mě vzpomněl.“ A pak pomyslel na svou rodinu, se kterou se před lety rozhádal. Na matku a otce, jimž přísahal, že už je nikdy v životě nechce vidět. Šlo o vážný problém, alespoň tak mu to připadalo tehdy, a vlastně ještě včera, teď si ale uvědomil, že tak vážný důvod, aby od sebe odehnal své blízké, neexistuje. Hned druhý den se vypravil za svými rodiči a usmířil se s nimi. Po zbytek života byl pak s tak silným pocitem, jakým je nenávist, velmi opatrný, a jeho dny, kterých byla ještě velká spousta, byly více méně šťastné.

A teď trochu výš, dál od země s jejími malichernými problémy. Představme si střechu vysoké, velice vysoké věže. Je na ní něco, kvůli čemu občas v okolí vyjí psi a prskají kočky a co snad občas zahlédnou úplně malé děti, upírajíce nepřítomný pohled kamsi do neznáma, zatímco my jim vyčítáme neposlušnost nebo umazané tričko. Je to stín. Stín chlapce, který tam dole kdysi zemřel. A ten stín se teď usmívá. „Vida,“ pomyslí si, „přece jen má smrt nebyla zbytečná.“

Můžeme se ptát, proč dochází k událostem, ke kterým ve světě denně dochází, a proč se mnohdy dějí strašné věci, ano, to klidně můžeme. Ale odpověď? Na tu si někdy musíme počkat…