Řetězová reakce

Servírka v bistru neměla zrovna dobrý den. Byla unavená, protože jí uprostřed noci vzbudil třesk rozbíjeného skla, když nějaký vandal prohodil kámen výlohou v přízemí domu, v němž bydlela. Z únavy pramenila podrážděnost, kterou navíc podtrhovalo ještě to, že servírce toho dne připadalo, jako by se k ní všichni hosté chovali nepříjemně, skoro jako ke služce. Zdálo se jí, že si nikdo neváží její práce. Většina hostů se ani neobtěžovala poděkovat za kávu a obložené chleby, které jim podávala. Servírce to většinou nevadilo, byla zvyklá na to, že do jejich podniku občas přišel někdo se špatnou náladou, ale ona se vždy snažila zachovat profesionální přístup, být milá a usmívat se. Dnes jí to ale příliš nešlo a vrcholem všeho byl arogantní podnikatel, který si přišel dát kávu. Servírka však měla v tu chvíli moc práce, a tak vyřízení jeho objednávky trvalo déle. I on byl frustrovaný – jeho firmě se nedařilo a on musel minulý týden propustit několik šikovných lidí, kromě toho měl od rána spoustu starostí s tím, že nějaký výtržník rozbil výlohu pobočky jeho firmy, a jako by to nestačilo, na ulici před bistrem do něj vrazil jakýsi mladík, a ani se neomluvil. To jsou dneska lidi, pomyslel si a seřval servírku za to, že na kávu musel dlouho čekat.

Když měla servírka odpoledne pauzu, šla si koupit do nedaleké trafiky časopis, aby se trochu odreagovala, její oblíbený časopis ale neměli, a ji to v tu chvíli rozčílilo ještě víc. Nevěděla, co to do ní vjelo – najednou se ale přistihla, jak je na prodavačku protivná a vyčítá jí něco, za co ta chudinka ani nemohla. Prodavačka z toho byla sklíčená – denně se hádala se svou osmnáctiletou dcerou a nesmyslné hádky ještě na pracovišti na ni už byly prostě moc. Se špatnou náladou přišla i večer domů, a když na ni dcera byla zase drzá, seřvala ji. Hned ji to mrzelo, ale zlá slova už zpátky vzít nemohla a ani k tomu neměla příležitost, protože dcera odešla ven, aby se uklidnila procházkou po městě. I ji mrzelo, že se hádá se svou matkou, ale nemohla si pomoci – chlapec, se kterým chodila už rok a s nímž plánovala společné bydlení, totiž v posledních dvou týdnech začal být podrážděný, nikam s ní nechtěl chodit, vyhýbal se jí a dívce to bylo moc líto. Myslela si, že o ni chlapec už nestojí, a nevěděla proč. Připadala si zrazená, oklamaná a ukřivděná. Své negativní pocity ventilovala tak, že slovy ubližovala těm, kteří jí byli nejbližší, nedokázala si ale pomoct. Dívka se chvíli procházela po městě a pak zašla do hospůdky, o které věděla, že tam určitě najde svého přítele. Chtěla s ním mluvit a situaci vyřešit, její chlapec ale seděl obklopen přáteli, skvěle se bavil a odmítal řešit vážné věci. Už tak podrážděnou dívku zklamalo a naštvalo, že se trápí kvůli někomu, kdo na ni nemá čas a nechce s ní ani mluvit. S chlapcem se pohádala a vyběhla ven. On se chtěl hned vydat za ní, aby jí vysvětlil, co se s ním v poslední době děje, před svými kamarády si ale musel zachovat tvář, a tak mu trvalo několik minut, než také vyšel na ulici. Dívku už pochopitelně nikde nezahlédl a přišlo mu to líto, zvlášť teď, když se jí chtěl konečně svěřit s tím, proč má neustále špatnou náladu – důvodem bylo to, že ho podnikatel, pro nějž pracoval, ze dne na den propustil, a on se styděl své dívce říct, že jejich sny o společném bydlení se rozplynuly. Teď jí to ale říct chtěl, protože mu na ní záleželo, měl ji moc rád a nechtěl o ni přijít, ona už však nikde na dohled nebyla, i když pobíhal po ulici a hledal ji, a on dostal vztek na celý svět kolem sebe – na svou vlastní hloupost, kvůli které může o dívku přijít, na zklamané rodiče, kteří mu vyčítali, že přišel o práci, ačkoliv za to nemohl, i na svého bývalého šéfa. Toho dokonce dnes dopoledne potkal – omylem do něj vrazil na ulici, ale protože měl chlapec na hlavě kvůli dešti kapuci, jeho bývalý zaměstnavatel ho nepoznal. Ani mě nezná, vůbec mu na mě nezáleží, pomyslel si a jeho vztek se tím ještě vystupňoval. Potřeboval ho dostat ze sebe ven, ulevit si. Ze země zvedl kámen, akorát tak do dlaně, a rozmáchl se proti výloze v přízemí jakéhosi domu…

Stop. Co kdybychom teď tento příběh na chvíli zastavili? Nebo mu dovolíme pokračovat dál? Chlapec rozbije výlohu, třesk rozbíjeného skla probudí pár lidí v okolí, možná i nějaké, kteří kvůli tomu budou unavení a podráždění druhý den ve své práci, nehledě na majitele krámku, kterému rozbitá výloha přinese spoustu nepříjemností a samozřejmě ovlivní i jeho náladu… a celé se to rozbíhá nanovo…

Každou z uvedených postav něco rozčílilo a ona to rozčílení, ty negativní emoce, svůj vztek, frustraci a podrážděnost předala dál. Každá z uvedených postav dovolila, aby její špatná nálada, vlastní nespokojenost, rozmrzelost, hněv, vztek, arogance či povýšenost vypluly na povrch a zasáhly někoho, kdo za její problémy nemohl, koho se ani netýkaly. Spustila se tím řetězová reakce, která začala žít vlastním životem… a příběh pokračoval dál…

Zklamaná dívka běžela pryč. Bylo jí líto, že se pohádala s přítelem, mrzelo ji, že byla protivná na svou matku. Po tvářích jí tekly slzy, přes které skoro neviděla, a přála si jenom jedno – být co nejdříve doma, omluvit se matce, vysvětlit jí, co se děje, a pochroumané vztahy napravit. K zastávce na druhé straně silnice přijížděla tramvaj, která by ji odvezla domů, na místo, kam chtěla ze všeho nejvíce. Kousek dál byl přechod pro chodce, ale když bude čekat na zelenou, tramvaj jí ujede. Proto se v rychlosti rozhlédla a vběhla do silnice. Jenomže tu byly ty slzy, přes které toho moc neviděla… Zaslechla jen skřípot brzd, viděla světla… a pak…

Nebo ten příběh zastavíme tady a přetočíme kousek zpátky? Stačilo totiž jen málo a celé to mohlo být jinak. Kdyby vandal uprostřed noci nerozbil výlohu, servírka by se vyspala a možná by měla víc síly chovat se mile i k lidem, kteří si to nezasloužili. Kdyby tito lidé víc mysleli na slušné vychování a servírce občas poděkovali, ulehčili by jí práci. Kdyby si podnikatel uvědomil, že servírka za jeho problémy nemůže a byl k ní milý, kdyby si pak servírka připustila, že prodavačka v trafice naopak nemůže za její špatnou náladu a usmála se na ni, prohodila s ní pár slov… Kdyby se prodavačka nenechala negativně ovlivnit lidmi kolem sebe a nepřinesla si špatnou náladu domů… kdyby se dcera ke své matce chovala slušněji nebo se jí dokázala svěřit s tím, co ji trápí… kdyby chlapec měl více důvěry k té, kterou miloval a která milovala jeho a řekl jí, co se s ním děje… kdyby… kdyby se chlapec a dívka usmířili, mohli ruku v ruce vyjít na ulici, projít kolem nerozbité výlohy, kolem kamene ležícího na chodníku, mohli minout rušnou křižovatku. A silnici by přešli po přechodu.

Jenomže ne vždy ovlivníme to, co se kolem nás děje. Pokud je na nás někdo protivný, nepříjemný a zlý z důvodu, který neznáme nebo nemůžeme ovlivnit, není to náš problém, ale jeho. Jestliže ale dovolíme, aby nás to ovlivnilo, a co hůř, předáme to dál a negativně zase ovlivníme někoho jiného, najednou se to stane i naším problémem, a to velkým problémem. Nikdy totiž nemůžeme vědět, jak moc tato řetězová reakce vygraduje a kam až to povede. Nemůžeme ovlivnit to, jak se k nám chovají ostatní a co špatného se kolem nás děje. Co ale ovlivnit můžeme, je to, jak se zachováme my a jestli dovolíme, aby negativní řetězová reakce pokračovala. Zastavit ji či změnit na pozitivní je jen v našich silách, a mnohdy k tomu stačí skutečně jen málo. Ne vždy totiž máme možnost příběh „stopnout“ nebo vrátit a začít znovu, jinak…

Foto www.pixabay.com