Protivné a uspěchané Vánoce a hodně komerce pod stromečkem…! Vážně?

Žena vleče několik těžkých tašek, prodírá se mezi lidmi v nákupním centru, chodí od jednoho obchodu k druhému a na všechny kolem sebe se mračí. Je unavená a náladu jí ten den nemohou zlepšit ani koledy řvoucí z reproduktorů. Za týden jsou Vánoce, a ona zatím neměla kdy nakoupit jídlo a hlavně dárky pro manžela, jejich dvě děti, pro své rodiče a manželovi rodiče, nemá dokonce ani balicí papír a neposlala jediný pohled, ačkoliv ví, jak se někteří vzdálenější členové její rodiny budou tvářit. Ale co, napíše zprávu ze svého mobilu nebo pošle mail. Víc po ní v dnešní uspěchané době přece nikdo nemůže chtít. Vždyť za chvilku jsou Vánoce, nemá na nic čas.

Míjí výlohu, ve které uvidí svetřík, jenž by se líbil dceři. Prudce se zastaví a pán, spěchající za ní, do ní vrazí. Vynadá jí, samozřejmě, vždyť i on spěchá a je rozladěný z předvánočního shonu a hlavně z těch bláznivých lidí, kteří se mu neustále pletou do cesty. Později, když žena vychází z prodejny se svetříkem v tašce, překáží někdo v cestě jí. „Můžete laskavě uhnout?“ rozčílí se na dvě rozesmáté postarší dámy, které se spolu vesele baví a přejí si krásné svátky. Nečeká na reakce a protáhne se mezi nimi, přitom však nezapomene jednu z nich jakoby náhodou uhodit taškou. Nemají co zdržovat, pomyslí si, spěchám. Má v plánu obejít ještě několik obchodů a potom se musí ještě na skok vrátit do práce. Čeká ji pár úkolů a hlavně jí má doručovatel přivést objednaný balíček. Mezi třetí a čtvrtou hodinou, potvrdil jí jasně ještě dnes ráno. Je ale téměř pět hodin, když konečně mladík s uštvaným výrazem ve tváři předá balíček, šťastný, že vyřídil další zásilku, a připravený honem zase vyběhnout ven, protože jeho zaměstnavatel mu naložil víc práce, než se dá zvládnout, a v autě stále zůstává množství nedodaného zboží. Žena ho ale jen tak nepustí. „Jedete pozdě,“ seřve ho a vlastně ani nechce slyšet žádné vysvětlování o tom, jak to v této době je s doručováním zboží, spíš si jen potřebuje ulevit. „Myslíte si, že nemám nic lepšího na práci, než na vás čekat?“ křičí za odcházejícím mladíkem. Ten jen pokrčí rameny, už je mu to jedno – s blížícími se Vánoci na něj křičí stále víc a víc lidí, na to už si zvykl.

Navečer žena dorazí domů. Ráda by si odpočinula, ale musí ještě napéct cukroví, vždyť na Vánoce musí být všechno perfektní, a co by to bylo za svátky bez lineckého, vanilkových rohlíčků, nejrůznějších košíčků a trubiček, bez milionu koláčků?

„Maminko, pojď si se mnou hrát,“ žadoní dítě, malý klučina, punčošky shrnuté u kotníků, na pruhovaném tričku s pirátem flek a ve tváři bezelstný úsměv, jaký umí nasadit jenom děti. Jenomže klučina si nevybral zrovna dobrý okamžik pro svou žádost, žena stojí v zástěře u kuchyňské linky, ruce od těsta a v troubě začíná nebezpečné tmavnout další várka cukroví. Má před sebou své dítě, které miluje, ale v tu chvíli vidí jenom ten flek na tričku a uvědomuje si pouze to, že ji malý chlapec zdržuje od práce, a že jí navíc tu práci přidělává – copak nemůže vydržet alespoň jeden den s čistým oblečením? Odbude ho. Zatím vlídně. Potom ale chlapec, přibližně o půl minuty později, usoudí, že když si nemůže jít hrát maminka s ním, tak on přijde s hračkami za ní, aby jí dělal společnost a rozveselil ji, a rozloží si u kuchyňské linky kostky lega. Odmítnutí, kterého se dočká, když žena šlápne bosou nohou na ostrou kostku, není vlídné ani trošičku. Ženě v tu chvíli nestačí ani slova, ač hodně hlasitá, a klučina si vyslouží i pár na zadek. A ostré vykázání z kuchyně. Nechápe, co provedl špatně, když se slzami v očích odchází od maminky s náručí plnou dílků stavebnice, které trousí za sebou…

Tatínek je tady, pomyslí si, když zaslechne rachocení klíče v zámku. Radostně se rozběhne ke dveřím, ale ani od tatínka se nedočká vřelého přivítání – je ustaraný, mračí se a klučina tomu nerozumí. „Půjdeš si se mnou hrát?“ zkusí to na něj, už ale opatrněji, bojí se tatínkovy reakce. Muž ho odmítne, na takové hlouposti nemá čas. Pak rovnou zamíří do kuchyně za svou manželkou. „Koupil jsi ten stromek?“ ptá se ho žena namísto pozdravu. Nedočká se úsměvu, políbení… na to přece není čas, teď, když se blíží Vánoce… Muž se zamračí. Stromek koupit chtěl, když ale viděl, jaké jsou všude fronty, vzdal to. „Viděla jsi, kolik je venku lidí?“ zeptá se tak překvapeně, jak to v tuto roční dobu umí jenom muži. Následně se strhne hádka, protože žena si rozhodně nemyslí, že je čas. Za chvilku jsou přece svátky a vše musí být perfektní!

Do Vánoc zbývá ještě několik dní, a jsou to skutečně hektické dny. Pečení, úklid, přípravy… křik, vyčítání a pár dalších ran synkovi na zadek, když stále dokola požaduje, aby si s ním někdo hrál. „Už mi s tou stavebnicí nechoď na oči!“ křičí na něj maminka.

A pak přijde konečně Štědrý den. Žena stále pobíhá po bytě a není spokojená. Cukroví mohlo být víc a i ten stromek mohl být mnohem hezčí. Dárky mohly být úhledněji zabalené, a snad na nic nezapomněla!

Na přípravu večeře má naštěstí klid, synek už konečně pochopil, že teď na něj skutečně nemá čas, a přestal ji vyrušovat. Rodinka se společně navečeří, snad jen ta pohoda je trochu předstíraná… potom se jde tatínek podívat, zda již přišel Ježíšek, ozve se zazvonění zvonečku… a když synek pod stromkem rozbalí novou stavebnici, namísto rozzářené tvářičky rodiče uvidí slzy. „Když já si s tou stavebnicí nesmím hrát,“ pláče.

Všichni si někde hluboko, hluboko (a možná stále hlouběji) uvědomujeme, že Vánoce jsou svátky klidu, míru a pohody, zároveň ale dáváme čím dál tím větší prostor novodobému pojetí Vánoc – Vánoce jako svátky shonu, napětí, komerce, předhánění se, kdo bude mít krásnější stromek, více dárků či chutnější cukroví, Vánoce jako svátky, kdy si kvůli přílišné uspěchanosti ani nevzpomeneme, jaký je jejich původní význam. Možná si říkáme, že po nás nikdo nemůže chtít pohodu a klid a svádíme to na to, že doba už je prostě taková. Ano, ale kdo dovolil, aby se doba změnila v tohle? Jsou vážně všechny ty přípravy a snaha o to, aby bylo vše perfektní, důležitější, než políbit svého partnera, usmát se, hrát si s dítětem, prohodit pár slov s lidmi na ulici jen tak nebo se omluvit, když do někoho vrazíme? Je tohle skutečně důležitější než se na chviličku zastavit a třeba si i najít čas na odeslání vánoční pohlednice lidem, o kterých víme, že jim na tom záleží?

Zastavme se, vdechněme vůni jehličí, pomerančů a skořice či vanilky, usmějme se a mysleme na to, že na Vánocích je nejdůležitější jejich atmosféra, kterou mnohdy svým chováním nenapravitelně ničíme.

Foto www.pixabay.com