Pomsta chutná sladce. Ale moc sladkého škodí…

Když jí od něj přišla zpráva na mobil, dost ji to překvapilo. Po téměř rok trvajícím mlčení se ozval s tím, že ji chce vidět. Okamžitě se jí v hlavě promítl celý jejich vztah – nejdřív velká láska a přesvědčení, že tohle vydrží napořád, potom hádky a hezké usmiřování, pak následovaly další hádky, ovšem krásné usmiřování po nich nahradila spíše jakási krutá soutěž o to, kdo vydrží ignorovat toho druhého déle, kdo se déle vydrží chovat k člověku, kterého by měl milovat, jako k někomu úplně cizímu… Hádky byly drsnější a období uraženého a později lhostejného mlčení stále delší. A pak přišly pocity marnosti, sebeklam a namlouvání si, že to bude zase dobré… Jenomže nebylo. Následovalo ponížení, zrada, palčivý pocit křivdy a hořké slzy, a ano, objevily se i ty známé „pravdy“, které po skončení vztahu na povrch vyplují skoro pokaždé a jichž se chytáme jako tonoucí stébla a plně jim důvěřujeme, protože je to snazší, je to náplast na naše ego, pomáhá nám to přežít a zotavit se, protože říct si po tom všem „mám pocit, že jsem ji/ho nikdy neznal/a“ je mnohem jednodušší než si přiznat, že jsme partnera znali dobře, jen jsme si odmítali připustit skutečnost a přijmout ji.

Zprávu si četla několikrát dokola. Nevěděla, co odpovědět, a prala se v ní touha ignorovat to, okamžitě ta slova vymazat z mobilu a ze všech sil se snažit vymazat je i z paměti, s touhou domluvit si s ním schůzku. Co asi může chtít? Mozek šrotoval na plné obrátky a ona své představivosti dovolila, aby jí promítala možné scénáře. Chce ji vidět. Určitě si uvědomil, že ona je ta pravá, a chce se s ní sejít, aby jí řekl, že už mu to všechno došlo, že se choval jako hlupák, že ji miluje, vždy ji miloval, a že chce být jenom s ní. Když se jí před očima rýsoval svatební den, stopla to. Ne, znovu do toho nespadnu, přikázala si a násilně si vnutila jinou představu: sedí proti němu u stolu, a zatímco jí vylévá své srdce, ona je chladná. A krásná, samozřejmě, vždyť to je přece základní podmínka. Všechny jeho nabídky odmítne, přesvědčování utne a hezky spatra mu řekne, co si o něm myslí, co si o něm vždy myslela, a samozřejmě také to, že měla poslechnout kamarády, kteří jí před ním varovali. Jak patetické, ušklíbne se pro sebe, jenomže taková setkání v sobě ten patos prostě mají vždycky. Jeden se snaží zvítězit nad druhým, vzájemně spolu soupeří o to, kdo je vítěz, komu se daří lépe. Rozhodla se, že vítězem bude ona.

„Sejdeme se,“ svolila milostivě po několika hodinách, aby nepůsobila moc horlivě (ještě by si tak mohl něco myslet!) a tak trochu doufala, že ty hodiny strávil trýznivým čekáním na její verdikt. Bavilo ji hrát si na neoblomnou a přísnou, bavila ji představa, že si s ním může pohrávat, představa, kterou si možná jenom namlouvala, ale záleželo na tom? Věříme tomu, čemu chceme věřit, a sebeklam je mocný nástroj. Domluvili si místo i čas, sejdou se příští týden, a jí tak zbývalo několik dnů, po které se mohla kochat tím, že ON se jí ozval, ON něco chce…

O víkendu ji přátelé pozvali do jednoho baru. Bylo to nebezpečné území, JEHO území, ale kamarádi ji ujistili, že tam nebude. Za ten rok, který od jejich rozchodu uplynul, se naučili respektovat jejich rozhodnutí, sice nevyřčené, ale o nic méně platné, že se nechtějí potkat. Měli to tak nastavené od samého začátku, respektovali území toho druhého a nechodili na místa, kde by toho druhého mohli potkat. Ano, člověk, kterého kdysi milovali, se pro ně stal „tím druhým“.

On tam skutečně nebyl, zato ONA přišla. Její jméno snad nikdy nevyslovila nahlas a i to pohrdavě vyřčené zájmeno se tak trochu podobalo nadávce. To kvůli ní všechno skončilo, byla přesvědčená a v duchu černě začmárala všechna přemoudřelá tvrzení z ženských časopisů, která jí uvízla v paměti a v nichž se říkalo, že za konec vztahu nesou odpovědnost vždy oba dva partneři. Ne, za všechno

může tahle, je to všechno její vina, kdyby se tu neobjevila, byl by pořád se mnou, namlouvala si dál. Dnes večer ji ale viděla kupodivu docela ráda… Slečna se totiž vůbec nechovala jako zadaná, slečna vesele flirtovala, slečna na sebe nechala sahat cizího kluka. Večer, který mohl být tímto nepříjemným setkáním zkažený, se změnil v nejlepší večer za poslední měsíce. A zacházelo to stále dál a dál… Po několik panácích u baru přišel tanec, který snad ani na veřejnost nepatřil, následovalo osahávání a líbání… A zrazená bývalá přítelkyně se na setkání s bývalým partnerem začala těšit, protože tohle, přesně tohle, jí dá MOC. Téměř se tetelila blahem, když po několika hodinách důvěrností ONA odcházela ruku v ruce s někým, kdo nebyl jejím přítelem, a potěšila ji i opatrně pronesená slova kamarádů o tom, že to není poprvé…

Přišel den D. Předchozí plány, jak jí to bude slušet, i naučené patetické fráze hodila za hlavu. Když vešla do kavárny, už tam seděl. Podíval se na ni a usmál se, opatrně, nejistě, vědom si toho, že se provinil, a ona mu jako bohyně pomsty úsměv oplatila, v jejím však sebejistota nechyběla. Sedla si naproti němu a čekala jen na narážku, na zmínku o NÍ, aby mu mohla říct, jak to s jeho přítelkyní ve skutečnosti je, když ale začal mluvit, jenom žasla. Změnil se. Mluvil méně o sobě, víc ho zajímala ona. A pak začal vyprávět o své přítelkyni – o tom, že je ta pravá, že už ví, co v životě chce, o plánech vzít si hypotéku, usadit se, založit rodinu… Takového ho neznám, napadlo ji, a následovala další myšlenka: tohle mělo být moje. Pak se ale stalo něco, co směr jejích myšlenek úplně změnilo. Omluvil se jí. Omluva, po níž toužila ještě před několika měsíci, kterou ale už vůbec nečekala, přišla a v ní jako by se celý jejich vztah uzavřel, jako by se všechno dořešilo, jako by se rána, nedávno ještě čerstvá, zacelila. Podívala se na něj a poprvé od jejich rozchodu necítila zášť a touhu vrátit mu všechno, co jí udělal. Touha pomstít se byla také pryč… Téměř hmatatelně cítila, že má jedinečnou a neopakovatelnou příležitost tu jeho představu o šťastné budoucnosti, domově a spokojené rodince rozbít na kusy, ale zrovna s takovou intenzitou ji napadlo, proč by to dělala? Možná jeho slečna jen párkrát škobrtla na jinak klidné cestě, možná jsou jinak opravdu šťastní… Nebo možná nejsou a on se utápí v sebeklamu, stejně jako předtím ona, ale to už nebyla její věc, to si musí vyřešit sám. Mohla mu všechno říct, mohla se mu vysmát nebo ho mohla dál nenávidět, ale proč? Proč otevírat staré rány, proč někomu předhazovat a neustále vyčítat stará provinění, proč se tím pořád trápit místo toho, aby šel člověk dál? On šel dál, a teď konečně mohla i ona. Někdy si myslíme, že máme důvod i právo se mstít, přitom nám ale uniká, že touha po pomstě nejvíc ubližuje právě nám, že nás sžírá, ničí a že vlastně vůbec, ale ani trošku není důležitá. Zbavíme–li se jí, očistíme se.

„Jsem ráda, že jsi šťastný,“ usmála se na něj a svá slova myslela zcela vážně. Po zbytek schůzky spolu hovořili jako dva staří přátelé, a když odcházela, poprvé po dlouhých měsících se cítila skutečně osvobozeně.

foto www.pixabay.com