Pomáháme, ale… vlastně ani moc ne

Zvláště v poslední době je v souvislosti s takzvanou imigrační krizí často skloňováno slovo solidarita, k němuž se pojí další termíny – lidskost, soucit, ochota pomoci. Tento velký strašák, imigrační krize, rozdělil společnost na dva tábory – jedni odmítají pomáhat, druzí pomoci chtějí. Každý z těchto táborů má své důvody, proč si myslí, říká a dělá to, co si myslí, říká a dělá, ať už jsou to nevyvratitelné obavy, zkušenosti, skálopevné přesvědčení a mnoho dalších. Každý z těchto táborů své důvody považuje za správné a objektivní, každý z těchto táborů si myslí, že by jeho názory měla sdílet celá společnost a řídit se jimi, a dochází proto k mnoha vyhroceným střetům. Kolik lidí, tolik názorů, chtělo by se říct, to ale v tomto případě až tak moc neplatí – společnost stojí před jednoduchou otázkou: pomáhat ostatním, nebo nepomáhat? A na to by měly existovat pouze dvě odpovědi. Ať už se přikloníte k jedné či druhé straně, máte–li pro to své důvody, je to v pořádku, je to vaše rozhodnutí, je to vás názor, který samozřejmě bude druhým táborem napadán a zpochybňován, ale o tom to prostě je. Jde o to, že jste se jednoznačně rozhodli, a jistě si své rozhodnutí buď obhájíte, nebo třeba i někomu dovolíte, aby vám ho rozumnými argumenty vyvrátil, a přikloníte se nakonec k druhé straně. Pořád ale půjde o to, odpovědět na jednoduchou otázku – pomáhat či nepomáhat – jasné ano nebo ne. Kromě těchto dvou táborů je ale velké množství lidí, kteří na stejnou otázku odpoví „ano, ale…“ Pokud místo tří teček za slůvko ale dodáte návrh jiného řešení, které je ovšem objektivní, rozumné a uskutečnitelné, pokud hledáte jiné východisko, skutečně hledáte, ne jen to hledání předstíráte, pak je to v pořádku. Mnohem častěji to ale bývá tak, že si namísto tří teček dosadíme milion výmluv, milion argumentů, které ve skutečnosti nestojí na objektivních základech, místo tří teček doplníme cokoliv, jenom aby to vypadalo, že máme názor. Nebo aby to nevypadalo, že se bojíme říct jednoznačné ne?

Opusťme imigrační krizi, cílem tohoto článku není řešit politiku, ale poukázat na něco, co bychom mohli nazvat nerozhodností při rozhodování nebo strachem rozhodnout se. Zkusme se teď podívat na tuhle problematiku z jiného úhlu.

Představme si město, kde je noclehárna pro lidi, které nazveme lidmi bez přístřeší, protože označení bezdomovec je často vnímáno hodně negativně. Na této ubytovně žije paní, které budeme říkat třeba Anna. Paní Anna má za sebou ošklivé manželství a rozvod – její bývalý manžel se rád napil, a když se napil, neměl daleko k nějaké té ráně. Paní Anna se dost dlouho vymlouvala na pád ze schodů, na to, že se uhodila o dvířka kuchyňské skříňky, na zakopnutí i na spoustu dalších věcí, dost dlouho snášela soucitné i pohoršené pohledy svého okolí, než se konečně rozhodla pro rozvod. Tak tak se svou nepříliš dobře placenou prací zvládla poplatit právníky, avšak na vyplacení manžela, aby opustil společný byt a ona mohla konečně se svými dvěma dětmi žít v klidu, si musela peníze půjčit. Nějakou dobu to paní Anna zvládala; v práci sice byla od rána do večera a potom ještě chodila uklízet kanceláře, aby dokázala zaplatit dluhy, ale ona ani její děti nestrádaly. Brzy se Annin syn odstěhoval za prací do zahraničí a dcera odešla na vysokou školu, kterou si z velké části financovala sama z peněz z brigád. Paní Anna zůstala doma sama, a protože nebylo potřeba, aby o někoho pečovala, začala ještě více pracovat – chtěla totiž své dluhy zaplatit co nejdříve a žít si zase dobře, bez strachu z exekucí, bez strachu utratit o korunu víc, než kolik je limit. Jenomže kvůli velkému množství práce, spoustě stresu a nedostatku odpočinku dlouhodobě onemocněla. A protože neštěstí nikdy nechodí samo, jak všichni dobře víme, paní Anna brzy přišla o práci, protože dlouhodobá nemoc, to je něco, co se na trhu práce neodpouští. A to byl problém. Najednou nemohla platit své dluhy, a aby nepřišla o byt, zadluženost řešila dalšími a dalšími půjčkami od pochybných společností. Samozřejmě si uvědomovala, že to není správné, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy… a zoufalé činy málokdy končí dobře. Netrvalo to dlouho a paní Anna přišla o veškerý svůj majetek, a protože neměla nikoho, kdo by se o ni postaral, skončila na ulici. Ještě že je ve městě noclehárna, pomyslela si pokaždé, když začalo být chladno a nedalo se spát venku. Ještě že mám nějaké zázemí, i když krátkodobé, kde se můžu umýt, pomyslela si pokaždé, když už začala zapáchat i sama sobě. Ještě že mi tam dají teplou polévku a krajíc chleba, pomyslela si, když se jí žaludek kroutil hlady. Byla vděčná za všechno, co dostávala, a neustále se snažila vrátit se „zpátky nahoru“ – přivydělávala si zametáním ulic, brala jakoukoliv brigádu, a ze všech sil si udržovala optimismus a přesvědčení, že se „zpátky nahoru“ dostat může, jen když se bude skutečně snažit a pracovat na sobě. Věděla, že právě tohle přesvědčení, tahle její víra, představuje rozdíl mezi ní a zanedbanými špinavými bezdomovci, kteří žebrají na ulici, aby měli peníze na nejlevnější alkohol, sbírají cigaretové nedopalky a jídlo vybírají z popelnic. Lidské trosky, které rezignovaly na důstojnost. Taková ona nebyla, jí se prostě jen zrovna nedařilo, což považovala za dočasné. Tenhle její optimismus a víra ji udržovaly nad vodou.

Jednoho dne, bylo to na začátku léta, přišel starosta města a oznámil, že se noclehárna bude zavírat. Nevyhovuje, je stará, nesplňuje hygienické normy a pár dalších důvodů, jaké řeší jen ti, kteří ubytovnu nepotřebují. Zároveň ale starosta všechny „nocležníky“ ujistil, že se nemají čeho bát, protože nejpozději na podzim jim město vybuduje krásnější, lepší a úžasnější centrum, kde budou moci přespávat, trávit čas i přes den a kde s nimi budou odborníci, kteří jim pomohou zpět na výsluní. Anna neměla důvod starostovi nevěřit, a proto oznámení, že musí noclehárnu opustit, nepřijala nijak špatně. Vždyť je léto, venku je teplo i v noci, umýt se může v řece, tak čeho se bát? A měsíce plynuly dál…

Přišel podzim a s ním měla přijít slibovaná výstavba nové ubytovny, krásné, dokonce i s klubovnou! Jenže najednou tu byl problém… Místo, které starosta města vybral jako nejvhodnější pro umístění ubytovny, nepovažovali za nejvhodnější lidé, kteří bydleli v okolí. „Ano, souhlasíme s tím, že se těmto lidem musí pomoct, ale ne takhle,“ ozýval se hlas veřejnosti. A na jiném vybraném místě to bylo zrovna tak, na dalším také… Sepisovaly se petice, veřejně se protestovalo a celou dobu se všichni tito protestující lidé schovávali za tvrzení, že samozřejmě chtějí pomáhat, ale ne takhle. Míjel podzim, blížila se zima a bylo potřeba jednat co nejrychleji. Starosta pořádal besedy a konference, veřejně vystupoval s rozumnými argumenty, proč je nutné postavit ubytovnu a proč by měla být zrovna na tomhle místě, zval odborníky, srovnával své město s jinými, ale výsledek nebyl žádný. Lidé se neustále stavěli proti a jiné návrhy, návrhy, které by byly skutečně rozumné, nepřednesli. Stále však zapáleně prohlašovali, že pomoct chtějí.

Přišla zima. Začalo mrznout, dokonce i trochu nasněžilo. A ubytovna ve městě stále není, natožpak klubovna a zaměstnanci, kteří lidem na dně pomůžou vyškrábat se zpátky nahoru. Paní Annu můžete potkat kdekoliv po městě – na lavičkách v parku s tím nejlevnějším alkoholem, který sehnala, v okolí barů, jak sbírá cigaretové nedopalky, za obchodními domy, jak vybírá popelnice, aby se mohla aspoň trochu najíst, v čekárně na nádraží, aby se trochu ohřála. Už byste ji ale zřejmě nepoznali – rozcuchané a špínou slepené vlasy, ušmudlaný obličej, rozdrbané šaty vycpané novinami, aby jí nebyla zima. A prázdný pohled. Paní Anna totiž nepřišla jen o práci a o domov, ztratila i naději, optimismus, důvěru v lidi a víru, že bude lépe, a právě to ji odlišovalo od bezdomovců v tom nejhorším slova smyslu. A to vše jenom proto, že lidé, kteří by jí mohli pomoct, sice pomoct chtěli, ale… vlastně ani moc ne. Bývali by udělali lépe, kdyby rovnou řekli ne, paní Anna by aspoň věděla, na čem je, a ten střet s realitou by pro ni nebyl tak krutý.

Tak znova, pomáhat či nepomáhat? Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Neexistuje žádné ano, ale… Existuje pouze ano, nebo ne. Ano, ale… a k tomu buď žádný rozumný argument, nebo argument úplně nesmyslný neznamená nic jiného než ne, nevím, nechci, nemůžu, nemám zájem, nechci o tom přemýšlet, nechte mě být. Rozhodujme se a stůjme si za svým názorem, nebo si ho klidně nechme vyvrátit a přikloňme se k jinému, ale na důležité věci mějme jeden jasný názor. Pokud na jasný návrh řešení odpovídáme „ne, takhle ne“, pak řekněme, jak ano. Říkat ne bez snahy zamyslet se, bez snahy o problému uvažovat a maskovat to za ano, k němuž přidáme ale a za něj cokoliv, je jednoduché a zbabělé, a v takovém případě by snad bylo lepší neodpovídat vůbec. Nikdo nám nemůže říkat, jaký máme mít názor a co si máme myslet, když už ale nějaký názor máme, a to na zásadní problém, a tento názor veřejně prezentujeme, vykřikujeme, pereme se za něj, pak by měl být podložený argumenty a měl by být jen jeden. A abychom nezapomněli na naši solidaritu, s níž se pojí termíny lidskost, soucit a ochota pomoci, pamatujme, že to vyžaduje jistou oběť z naší strany. Pokud oběť nepřineseme, o lidskosti, soucitu či ochotě pomoci, natožpak o nějaké solidaritě nemůže být ani řeč.

Foto www.pixabay.com