Někdy se stává…

Zuzana vždycky chtěla být novinářkou, odmalička něco neustále sepisovala, a tak když v místním plátku narazila na inzerát, že hledají redaktorku, zkusila své štěstí. Odvážným štěstí přeje, říkala si a šla na pohovor s kuráží a optimismem, a nakonec se ukázalo, že na tom asi něco skutečně bude, protože ji přijali.

První den nemohla ani dospat, jak moc se těšila, a přišla do práce o půl hodiny dřív, vybavena blokem, ostře nabroušenou tužkou a odhodláním dobýt svět. Stačil ale pouze jediný den, aby domů odcházela plná smíšených dojmů a s pocitem, že se jí něco nezdá… O týden později už ztratila všechny iluze o práci novinářky – nebyla tak dobrodružná a už vůbec ne tvůrčí, jak si představovala, vlastně byla dost rutinní a omezující. O tomhle psát nebudeš, tohle se nehodí, tohle je divné, poslouchala námitky své vedoucí na témata, která navrhovala, vyškrtávala z bloku jedno za druhým a s úzkostí sledovala, jak jí ze zajímavých námětů nezbývá ani jediný, vedoucí je totiž, stejně jako Zuzaniny iluze, dokonale rozcupovala na kousíčky. Třeba jenom zkouší, co vydržím a jestli zvládnu pracovat pod tlakem, uklidňovala samu sebe a pilně sepisovala nezáživné články o nudném dění v nudném městě, každý týden skoro stejné, doufajíce, že když se bude skutečně snažit, změna k lepšímu přijde sama. Možná mi ještě nechtějí dávat velká témata, dokud se neosvědčím, přesvědčovala se, když jí kolegyně těch několik skutečně zajímavých námětů, které se objevily, vyfoukla. Třeba se to po zkušební lhůtě změní, budu mezi ně skutečně patřit, klamala se dál, odmítajíc smířit se se skutečností. Vždyť přece tuhle práci vždycky chtěla, snila o ní… Jak by to teď mohla vzdát? A co když novinářská práce skutečně je trochu rutinní a ne tak záživná, jak si odmalička představovala, ovlivněna sledováním amerických filmů? Jenomže ani po zkušební době se nic nezměnilo, právě naopak. Zuzana, demotivovaná tím, že neustále čekala na pozitivní změnu, která nepřicházela, si začala více všímat všech nedokonalostí, všech podivností, více vnímala zášť a nepřejícnost svých kolegyň, vzájemnou závist.. Každá pomluva jako by jí zadrnčela v uchu, každé rádoby blahosklonné jednání vedoucí v ní probouzelo žaludeční nevolnost. A pak se na chvilku zastavila, zamyslela se a zjistila, že všechno, co podle jejích představ měla obnášet novinářská práce, tahle postrádá, a že se to vlastně jejím snům vůbec nepodobá. Tohle přece nechci, takhle dál pokračovat nebudu, řekla si nahlas to, co už takovou dobu křičelo její podvědomí, a hned druhý den sebrala odvahu a dala v práci výpověď.

Adam si vždycky přál poznat Zuzanu blíž. Chodil s ní do jedné třídy na základní školu a vlastně byli skoro sousedi, nikdy ale nenašel odvahu oslovit ji, snad jen kromě doby, kdy byli malými dětmi. Když ale kluk přejde na druhý stupeň základní školy, přátelení s holkami už přece není „cool“, vždyť by se mu všichni kluci smáli! Musí se přece zachovat striktní rozestupy mezi jednotlivými tábory! Adam byl navíc nesmělý, a tak byla Zuzana pouze jeho platonickou láskou, uctívanou modlou, myšlenkou, se kterou usínal, doufaje, že se třeba druhý den stane něco, co je svede dohromady, že dojde k nějaké šťastné náhodě a ona ho osloví… Jenomže se nikdy nic takového nestalo, ačkoliv ani Zuzaně nebyl tak úplně lhostejný, a léta základní školy uplynula jako voda. Na střední školu chodili každý v jiném městě, na vysokou pak dokonce každý v jiné části republiky, a tak o Zuzanu Adam na dlouhá léta přišel. Když na ni po době trvající mnohem déle než ta, po kterou spolu chodili do školy, narazil na jedné sociální síti, neváhal. Čas, kdy se jen díval na to, jak v nenávratnu mizí jedna životní příležitost za druhou, byl dávno pryč. Rozhodl se chopit své šance a Zuzanu kontaktoval.

Nejsem zadaná, sdělila mu po několika zprávách plných opatrného oťukávání i nostalgických vzpomínek, a pro něj to bylo, jako kdyby vyhrál jackpot. Domluvit si s ní schůzku už bylo tak snadné…

Na rande šel s tím, že se konečně setká s dívkou, kterou celý život miloval. Idealizoval si ji, viděl pořád tu milou, nenápadnou, inteligentní, krásnou a možná i trochu tajemnou dívku, na kterou se každý den celých devět let díval. A na rande skutečně přišla krásná, inteligentní a milá dívka, vlastně už spíše žena. Na první pohled bylo všechno v pořádku… Když s ní ale mluvil, když si povídali, když vzpomínali, zdálo se mu, že je na ní něco zvláštního…

Je to první rande, určitě je nervózní, to je přece normální, že se lidé chovají zvláštně, říkal si a domluvil si se Zuzanou druhé rande.

Další schůzky se však nesly ve stejně rozpačitém duchu, ale zřejmě jen pro něj, Zuzana nevykazovala žádné známky zmatení, nejistoty nebo čehokoliv jiného, z čeho by poznal, že ani on jí tak úplně nevyhovuje. Tak se trochu změnila, ale to přece nevadí, změnili jsme se oba, namlouval si Adam. Později, když se jejich vztah dostal z fáze oťukávání do fáze, ve které vystupovali jako oficiální pár, si Adam pořád říkal, že asi dělá něco špatně, že se bude muset víc snažit. Občas měl chvilky, kdy si řekl, že tohle prostě není to pravé, Zuzana není ta pravá, a on by ji měl opustit, dokud je čas, ale tyhle myšlenky pokaždé zahnal. Ne, Zuzana a já k sobě patříme, vydal sám sobě rozkaz a dál jí ustupoval, podřizoval se jí, dělal jen to, co chtěla ona. Je to přece moje Zuzana, opakoval si neustále, s postupem času to ale bylo jen kvůli tomu, aby o tom sám sebe přesvědčil. Láska či zalíbení z jeho strany zmizely a pro něj bylo čím dál těžší dávat jí najevo, že ji má rád. Ze všech sil se ale snažil nedat na sobě nic znát, Zuzana totiž pomalu plánovala jejich společnou budoucnost, alespoň tu nejbližší, a byla šťastná.

Zkusím si s ní promluvit a vysvětlit jí, co se mi nezdá, rozhodl se, když uplynulo dalších pár týdnů a chvíle trávené se Zuzanou Adama psychicky vyčerpávaly. Naplánoval schůzku u sebe doma, kde si s ní chtěl promluvit, na schůzku však Zuzana přišla smutná. Dám výpověď v práci, už nemůžu dál, řekla mu v podstatě obdobu toho, co chtěl sdělit on jí, a Adam úplně ztratil odvahu. Zbaběle vycouval ze svých plánů, zradil své přesvědčení a ještě to bláhově vydával za projev cti, soucitu a podpory. Teď ji přece neopustím, když se jí hroutí její sen. A taky ji neopustil.

Uběhlo několik dalších týdnů, měsíců, uběhl první rok a druhý a Adama se Zuzanou začali všichni brát jako stabilní pár, jehož vztah zaručeně skončí svatbou. Zuzaně se podařilo sehnat jinou práci, která více odpovídala jejím představám, a byla šťastná. Copak z toho teď můžu vycouvat? ptal se sám sebe Adam a už nikdy nesebral tolik odvahy, aby si na tuhle otázku upřímně odpověděl. Se Zuzanou, ženou, kterou nemiloval a od které chtěl snad od samého začátku odejít, strávil zbytek života. Čas, kdy se jen díval na to, jak v nenávratnu mizí jedna životní příležitost za druhou, vlastně nikdy neodešel…

Někdy si myslíme, že něco moc chceme, že jedině s tím budeme šťastní, a jen čekáme na vhodnou příležitost vzít si to.

Někdy se nám náš sen splní a my skutečně získáme to, po čem jsme toužili.

Někdy se ale může stát i to, že když dosáhneme toho, co jsme si vždy přáli, zjistíme, že to vlastně vůbec nebylo ono…

Někdy se stane, že si to uvědomíme, připustíme si to, odstraníme to ze svého života a svůj sen hledáme dál.

Ale někdy se stává i to, že ztratíme odvahu hledat něco jiného, nebojujeme, rezignujeme na život.

Někdy se stává, že si jen namlouváme, že jsme využili životní příležitost, ačkoliv jsme ve skutečnosti svůj život projeli na celé čáře.

foto www.pixabay.com