Kam jede tvůj vlak?

Představte si vlak. Osobní, navíc ten hodně malý – na co by taky jezdil rychlík, v tuhle hodinu a na téhle trase? Bude půl jedenácté a ve vlaku, který tvoří pouze jediný vagón, sedí tři lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů zdrželi ve městě. Sedí tu postarší žena, která se zdržela na návštěvě u své kamarádky, je tu muž vracející se z odpolední směny ve fabrice, a posledním cestujícím je mladá dívka, která zapomněla na čas při bezcílném bloumání po městě, a dřívější spoj jí ujel.

Vlak jede přes pole a louky a po skle jeho velkých černých oken stékají čůrky deště. Tři cestující, ač z jedné obce, jsou rozsazeni co nejdále od sebe, každý z nich se snaží nevnímat ostatní, každý je utopen ve své hlavě, ve svých myšlenkách, jenom aby měl alespoň na okamžik zdání jakéhosi soukromí, jenom aby alespoň na oko působil nepřístupně, aby ho ostatní nechali být. Starší žena myslí na to, že jí s kamarádkou sice bylo hezky, ale je z toho vyčerpaná a vrací se moc pozdě. Těší se na svůj klid mezi čtyřmi stěnami a je ráda, že splnila povinnost oplatit návštěvu (vždyť by ji přítelkyně určitě pomluvila, že je nevychovaná!). Dovolí negativním pocitům, aby převážily a zahubily ty kladné, a je ráda, že bude mít nějakou dobu zase klid, vždyť kam by taky ve svém věku pořád jezdila? Muž myslí na to, jak stereotypní je jeho život. Vrátí se do temného bytu, který sice nebude prázdný, ale jako by byl… Na stole najde studenou večeři nebo lístek s tím, co si má vzít z lednice, v tichosti se nají, aby nevzbudil děti, a pak půjde spát vedle ženy. Říct vedle SVÉ ženy nedokáže, lhal by sám sobě. Není jeho, už dávno se odcizili, už dávno jsou spolu jen kvůli malým dětem. Lehne si vedle ženy, která je podivně chladná, cizí, vzdálená. Lehne si vedle ženy, která spánek dost možná jen předstírá, aby s ním nemusela mluvit, a snad mu to i vyhovuje, zvykl si totiž na nevýrazný způsob života a přestal už o cokoliv usilovat, přestal se snažit o jakoukoliv změnu. Mladé dívce se izolovanost od okolí daří nejlépe, v uších má sluchátka s depresivní hudbou, jejíž tóny občas dolehnou i ke dvěma spolucestujícím, a přestože je pohledná, mladá, zdravá a nic jí nechybí, úzkostlivě si udržuje pózu nešťastné, nepochopené a životem zklamané krásky v černém, která se svým namlouvaným neštěstím nechala už natolik pohltit, že mu věří. Vše jí přijde zbytečné a nesmyslné, marné, nedůležité… Myslí si, že nikdo nechápe její utrápenou duši, která se ukrývá v krunýři tvořeném černým oblečením a výrazným líčením, a zároveň nikomu nedovolí, aby ji chápal.

Vlak najednou začne prudce brzdit, až zastaví úplně. Tady přece nikdy nestaví, tak co se děje? vrtá cestujícím hlavou, když zaslechnou, jak se otevírají dveře a do vlaku nastoupí další pasažér. Světla zablikají, když vstupuje do vagónu k ostatním. Je to muž, má dlouhý černý kabát a na očích i teď, v noci, černé brýle. Posadí se na sedadlo hned u dveří a pozoruje starší dámu. Ta se pod upřeným pohledem neviděných očí cítí velmi nejistě. „Potřebujete něco?“ prohodí frázi, jejímž účelem je dát mu na srozuměnou, že ji má nechat být. „Potřebuji,“ odpoví muž a jeho hlas zní, jako by patřil mnohem staršímu člověku, než na kolik muž vypadá. „Potřebuji vám něco říct,“ promluví znovu. Nečeká na vyzvání a k překvapené a zmatené ženě si rovnou přisedne. Nakloní se k ní a promluví tak tiše, aby ho ostatní neslyšeli. „Tenhle vlak bude mít za chvíli nehodu. Všichni zemřou.“

Žena údivem otevře pusu a není si jistá, zda ji překvapilo více samotné sdělení nebo klid a samozřejmost, s jakou je muž pronesl. „Jste blázen! Co to říkáte?“ ohradí se a její hlas se rozlehne po celém vagónu.

„Tiše,“ napomene ji neznámý. „Necháte–li si to pro sebe, zachráním vás.“

Stará žena prohodí ještě něco o bláznech, vzápětí se jí ale do duše začnou vkrádat obavy, nejistota a strach. Ten se zračí i v jejích očích, je tam ale ještě něco jiného, něco mnohem, mnohem méně sobeckého. A cizinec se pousměje, když žena vstane a zavolá směrem k ostatním: „Lidičky, dělejte

něco, vlak za chvíli vykolejí!“ Muž se na ni překvapeně podívá, ale neudělá nic, dívka zaslechne ženin hlas, ale ani ona nereaguje, ponoří se zpět do světa hudby a snad si jen pomyslí něco o pomatených důchodcích. Žena ale neváhá, rozrazí dveře a běží chodbičkou ke strojvedoucímu, nikoho se ale nedovolá.

„Nemůže vás slyšet. Už není v tomhle světě,“ promluví klidně neznámý muž, který se naprosto tiše objevil vedle ní. Nad ženinou otázku, kdo vlastně je, se jen pousměje a gestem jí naznačí, aby se vrátila zpátky k ostatním.

„Dnes v noci v tomhle vlaku jeden z vás zemře,“ řekne cizinec a v jeho hlase je něco, co přiměje muže vyděšeně zalapat po dechu a dívku vstát a zkoprněle si sundat sluchátka z uší. V jeho hlase je něco, co ostatním ani na vteřinu nedovolí pochybovat o jeho slovech. Stará žena ještě duchapřítomně popadne madlo záchranné brzdy. Nestane se ale nic. „Bylo rozhodnuto. Nemůžete uniknout,“ řekne jí cizinec.

„Jste ďábel!“ vykřikne žena. Cizince to pobaví. „To vaše nesmyslné rozdělování na dobro a zlo, na anděly a ďábly,“ řekne tak pohrdavě, až z toho mrazí. „Nejenže jsou to dvě strany jedné mince, ale vše je navíc pouze lidská záležitost. Dobro a zlo nepřichází zvnějšku, pochází z vás, lidí. Máte v sobě obojí. Záleží na vás, čemu dáte přednost. To ostatní je jen osud, šťastné a nešťastné náhody, které nemůžete ovlivnit.“

„To není pravda, nevěřím tomu,“ vrtí hlavou muž, ale cizinec se pouze pousměje. „Proč zrovna my?“

„Náhoda,“ pokrčí cizinec rameny. Není potřeba dodávat víc. „Tak kdo dnes večer přežije? Volba je na vás.“

Po jeho slovech se rozhostí ticho, i stále rychleji uhánějící vlak jako by se ztišil. Tři cestující se po sobě rychle podívají, jako by doufali, že někdo promluví, někdo vezme to hrůzné břímě na sebe, zrovna tak si ale každý z nich uvědomuje, že rozhodnutí za něj nikdo neudělá. „Já ještě nechci umřít,“ vzlykne stará paní a zaboří obličej do dlaní. Myslí na to, jak zbytečný její život v posledních letech byl, myslí na to, jak skvělé bylo vidět přítelkyni a že by bylo úžasné navštěvovat víc starých přátel, protože měla pocit, jako by zase žila. Pocit, který se jí líbil, kterého se nechtěla definitivně vzdát. Cizinec se jen pousměje, zatímco ostatní cestující ji pozorují se značným pohoršením. Je nejstarší, myslí si, jestli by se někdo měl obětovat, je to podle jejich krutého soudu, soudu, který však zatím ovlivněni pravidly toho, co je společensky přijatelné a co není, nevyřkli, právě ona. Cizinec má ale jiný názor. „Máme vítěze,“ pousměje se na starší ženu, která si konečně uvědomila, že i přes svůj věk stále miluje život, a jako jediná se o něj odvážila bojovat. „Přežijete,“ řekne a v tu chvíli se žena v bezvědomí zhroutí na sedadlo. „Kdo bude další?“ zašeptá. Nemusí mluvit hlasitěji, ticho jako by se pod tíží šoku ještě více prohloubilo. „Řekněte mi, proč si zrovna vy zasloužíte přežít,“ vybídne je, když se nikdo z nich nemá k tomu, aby promluvil.

„Mám rodinu!“ vyhrkne muž. „Ženu a dvě malé děti!“

„A kdy jste naposledy svou ženu políbil? Kdy jste si na své děti naposledy udělal čas?“ namítl cizinec a pousmál se nad tím, jak mužova horlivost vyprchávala. „A co dívka v černém, nebude se prát o svůj život?“

„Nebojím se smrti,“ prohodí mladé děvče, vracejíc se opět ke své roli tragické hrdinky. Nad jejími

slovy se cizinec na chviličku zamyslí a pak pokrčí rameny. „Vždyť na smrti také není nic děsivého,“ řekne prostě. „Je to jako usnout. Ale umírání,“ dodá už zase děsivým šepotem a upřeně se na dívku zadívá, „umírání je docela něco jiného.“ Neřekne víc, a právě to nevyřčené na dívku dolehne jako balvan. Zalapá po dechu, zbledne a z děsem rozšířených očí jí začnou téct slzy. „Prosím,“ zakňučí, naprosto mimo svou běžnou roli. „Prosím…“

Muž už neříká nic, sedí na zemi, nohy pokrčené a hlava zabořená mezi kolena. Otřásá se tichými vzlyky.

„Jeden z vás si ještě života nezačal vážit, druhý si ho vážit přestal,“ promlouvá k nim tiše cizinec, zatímco dlouhými kroky prochází uličkou. „Proč si zrovna vy zasloužíte přežít?“

„Řekněte mé ženě, že ji miluji, řekněte mým dětem, že pro mě byly vším,“ vzlyká muž, smířený s tím, že pro něj vše končí. Smířený s tím, že si to zaslouží, protože se prohřešil proti samotnému životu. Nevážil si toho, co má. Dovolil, aby to zevšednělo, a nikdy se ani trošku nepokusil to napravit. Jak rád by to teď změnil, kdyby dostal příležitost… Cizinec se u něj zastaví. Sundá si tmavé brýle a pohlédne na něj očima, v nichž je celý vesmír. Pak se znovu usměje. „Řeknete jim to sám,“ promluví. Jsou to poslední slova, která muž zaslechne, než jím projede ostrý střep bolesti a upadne do sladkého bezvědomí.

Dívka zrychleně dýchá. Už ani nepláče, nemá na to sílu. Celé její tělo se neovladatelně třese. „Co s tebou, nerozumná slečno v černém? Co s tebou, ty, která si nevážíš života? Zasloužíš si smrt,“ řekne cizinec. Dívka přikývne. Teď už to ví. „A přesto máš i ty důvody, proč žít,“ doplní cizinec a dívce svitne naděje, malá a vzdálená jako drobná hvězdička v jeho bezedném pohledu, přesto o ni zkusí zabojovat. „Chci žít,“ řekne roztřeseně a podívá se do cizincových očí. V jejím pohledu je vzpomínka na mámu a tátu, na malou sestřičku, které už dlouho nečesala vlasy, na chlapce, který se na ni nedávno usmál, na pampelišky a na letní déšť…

Cizinec její slova chvilku zvažuje, chvilku opětuje její pohled , hlavu rozvážně nakloněnou k jednomu rameni. „Dobrá tedy. Nebudeš to ale mít tak jednoduché,“ promluví tiše. Vlak stále zrychluje, pocit hrůzy a předzvěst něčeho strašného jsou téměř hmatatelné. A čas jako by zpomalil. Dívka slyší náraz, cítí, jak se vlak naklání, jak padá ke straně a ona klouže ze sedadla, vidí praskající okna a vnímá i střepy, které se na ni sypou, které se jí zabodávají do těla. Křičí bolestí. „Teď víš, že žiješ,“ zašeptá jí kdosi do ucha, už neví kdo. A pak vše pohltí tma.

Houkání sanitek, ostrá světla, rozčílené i konejšící hlasy, zmatek a shon. Záchranáři tahají z pokrouceného vlaku bezvládná těla, kontrolují životní funkce, nad jedním tělem jen zavrtí hlavou, s druhým rychle spěchají do vozu a s houkáním jej odvážejí do nejbližší nemocnice… A to vše zpovzdálí pozorují dva muži v černých dlouhých kabátech.

„Pohrál sis s nimi,“ vyčítá jeden druhému. „Ve vlaku měl dnes v noci zemřít pouze jeden člověk. A jeden člověk i zemřel – strojvedoucí, na infarkt.“

Druhý muž se pousměje a přikývne. „Já vím, někdy si ale nemůžu pomoct…“

„K čemu to všechno bylo?“

„Zachránil jsem je.“

„Ale vždyť ani neměli zemřít!“

„A přesto nežili. Teď konečně budou. I to děvče.“

První muž přikývne. Uzná, že mladá dívka byla skutečně tvrdý oříšek. „Bude se ale léčit dlouho.“

„Bude. Bude muset každý den bojovat. A bude bojovat ráda,“ usměje se muž a pak se podívá na hodinky a vzhůru na nebe. „Promiň, musím jít, šéf bude chtít hlášení,“ řekne, sundá si černý plášť a zamává křídly.

foto pixabay.com