Geometrie lidských vztahů

Známe to všichni: on miluje ji, ale ona miluje jiného, nebo obráceně – ona více méně tajně miluje jeho, jenomže on je s jinou… Existují tisíce obdob tohoto trojúhelníku, který k lidské společnosti patří odpradávna, existují tisíce obměn, tisíce variací toho, kdo vlastně koho miluje a jak moc, tisíce otázek, zda se jedná o lásku, zvyk či posedlost. A zdaleka to nemusí být jen trojúhelník, geometrie na lásku nestačí, hranice v tomto ohledu neexistují, složitost a propletenost lidských vztahů nezná mezí…

Milujeme–li někoho jiného než svého partnera, měli bychom to svému partnerovi říct, alespoň čest, smysl pro morálku a naše „správná část“ nám to napovídají. Nebo by měly napovídat. Brzdit nás může strach z neznámého, soucit s tím, kdo má být opuštěn, nebo neochota zbavit se té železné košile, zvyku. Co ale vnímat místo strachu z neznámého tu vzrušující novou výzvu? Co takhle mít soucit i sami se sebou a myslet na to, že když už teď partnera citově opouštíme, už teď nám na něm „něco nesedí“, tak jak to asi bude vypadat za deset, dvacet, čtyřicet let? Zmizí ty špatné věci, ten nesoulad? Ale kdepak, nezmizí, budou tady pořád, jen se je možná naučíme na úkor vlastního štěstí nevidět, ignorovat, nebrat vážně. Zkusme si představit jednu možnou variaci na partnerství udržované ze zvyku – postarší manželé spolu nedokážou promluvit, už se o to vlastně ani nesnaží, ona o sebe přestává dbát, protože nemá důvod, on utíká do hospody, aby nemusel být s ní a poslouchat výčitky. Tihle dva zřejmě nezačínali jako „sehraná dvojka.“ Chceme takhle ale žít? A pokud jde o zvyk, je to ten největší zabiják vztahů, zabiják lásky. Není nic špatného na tom, jestliže se vztah s někým časem změní v něco, co má takzvaně zajetý řád, protože má–li být vztah dlouhodobý, což přece chceme, určitý řád a pravidla, která dodávají jistotu, v něm být musí. Vztah se ale nesmí změnit v něco samozřejmého, v něco, o co nemusíme dbát, na čem nemusíme pracovat, rozvíjet to, posouvat dál… protože pak se změní opravdu jen v ten zvyk, vše ostatní z něj vyprchá, a tento zvyk bude na nejlepší cestě k tomu stát se otravným a obtěžujícím zvykem, který bude postupem času stále složitější a nemožnější z našeho života odstranit.

Pokud si začneme myslet, že milujeme někoho jiného než svého partnera, je potřeba zvážit dvě věci: nepleteme si lásku se zamilovaností a zamilovanost jen s krátkodobým poblázněním? Zamilovanost není trvalá, nemůžeme čekat, že náš vztah s partnerem bude po několika letech stejný jako v prvních týdnech či měsících po seznámení. Když zmizí zamilovanost, její místo převezme láska. A ta není jen o tom, že někoho milujeme, ale i o vzájemném porozumění, úctě, sehranosti, o přátelství, důvěře a podobných věcech, jistě nás jich ještě pár napadne. V ideálním případě by partneři měli být milenci a přáteli, důvěrníky a kamarády. Jistě, je otázkou, kolik těchto ideálních případů existuje a zda vůbec máme dost víry v jejich existenci a vytrvalosti hledat je. Pokud ne, pokud jsme s někým, kdo sice nesplňuje všechny naše představy, ale my s ním chceme být, vždy by mělo platit jedno zásadní pravidlo – vždy by mělo být na tom, s kým chceme být, více toho, co nás přitahuje, než věcí, které nám vadí. Jsme–li ve vztahu delší dobu, může se stát, že nás okouzlí někdo jiný. Pak je ale na zvážení, a to na důkladném zvážení, jestli tenhle člověk skutečně stojí za to, abychom rozbili vztah. Najednou opět poznáme to kouzlo čerstvé zamilovanosti, nebo si to alespoň myslíme, a chceme létat, chceme se smát… A právě v tomto případě by se mělo ukázat, jak pevný je náš vztah – dospělá láska se totiž pozná podle toho, že nemáme potřebu hledat nic nového, musí to být ale skutečná láska. Jestliže nás k partnerovi táhne to, co by mělo zbýt po vyprchání zamilovanosti, tedy láska, přátelství, důvěrné pouto a pár dalších věcí, pak náš vztah tohle pobláznění zničit nedokáže. Jestliže tu ale tyto věci nejsou, pak bychom měli jít dál.

A teď se na to podívejme z druhé strany – milujeme někoho, kdo žije s někým jiným. Měli bychom mu to říct? Možná se i tady objeví ten „správný hlásek“, andělíček se svatozáří vznášející se nad naším ramenem, který nám bude našeptávat moudra typu „nedělej druhým to, co sám nechceš, aby dělali tobě“ nebo „rozbít něčí vztah je špatné“, jenomže co když to takhle jednoduché není? A to si piště, že není, copak lidské vztahy vůbec můžou být jednoduché?

Uvědomme si, že když nás občas napadne, jestli je náš partner skutečně ten pravý a jestli s ním vůbec chceme strávit život (ano, pořád přece hledáme lásku do konce života), pak může stejně tak uvažovat i on. Každý z nás se denně setkává s množstvím lidí, s různými situacemi, nic není neměnné, nic není trvalé a bohužel, skutečnost, že my svého partnera milujeme a máme jasno v tom, že je ten pravý, ještě neznamená, že on to cítí stejně. A obráceně.

Představme si vztah dvou lidí – dívka, třeba Marcela, a chlapec, kterému budeme říkat například Jirka, spolu chodí už tři roky a nedávno spolu začali bydlet. Ačkoliv „oficiálně“ vypadají jako dokonalý pár a „nehynoucí lásku“ předstírají i sami před sebou (a možná si to předstírání ani nepřipouštějí, protože v jejich vztahu už dost zapracoval zvyk), když poodhalíme ten závoj a nahlédneme do jejich nitra, zjistíme, že jisté problémy tu už jsou. Marcela si není úplně jistá, jestli je pro ni Jirka ten pravý, a její pochybnosti ji trápí. Je to jako kruh. Nechápe, proč pochybuje, když je jí s Jirkou v podstatě dobře, a trápí se tím, protože je přesvědčená, že o pravé lásce by nepochybovala, pravou lásku by poznala. Už se dokonce zamýšlela i nad možností, že by s Jirkou nebyla. Uhodnete, co ji napadlo? Přepadl ji strach, že už si nikoho nenajde, myšlenky na to, že tohle přece Jirkovi nemůže udělat, a jakýsi pokus o uchlácholení sama sebe v podobě větičky, která se dokáže zavrtat neuvěřitelně hluboko pod kůži: „Vždyť už jsme spolu tak dlouho, tolik jsme toho zažili…“ Ano, naše známá trojka: strach vykročit do neznáma, soucit s tím, kdo má být opuštěn, a zvyk.

Jirka Marcelu miluje. Nesplňuje sice vše, co by od své dívky vyžadoval – například není tak sportovně založená jako on, ale vesměs to jsou drobnosti, které převáží její laskavost, ochota, ohleduplnost, to, jak je zábavná, chytrá a spolehlivá.

A pak je tu Martin, Marcelin kamarád, který je do ní zamilovaný a nemůže ji dostat z hlavy, má na ní rád úplně všechno, i její špatné vlastnosti, a trápí se tím, zda by jí to měl říct. Samozřejmě ho napadlo, že když to nevyjde, přijde o kamarádku. Zrovna tak si ale moc dobře uvědomuje, že s ní stejně nedokáže jen kamarádit…

Představme si teď dvě situace. V té první Martin Marcele o svých citech řekne. Marcela se opět může zachovat dvěma způsoby – může Martina odmítnout, vysvětlit mu, že ho má ráda pouze jako kamaráda, a pak bude na každém z nich, jak tuhle situaci dokáže zvládnout a zda jejich přátelství vydrží. Marcela o jeho slovech může ale také začít přemýšlet, může si uvědomit, že právě s ním toho má společného mnohem víc než s Jirkou, a při výpravě do vlastního nitra za poznáním může dojít k tomu, že se na Martina vlastně ani ona nedívá jen jako na kamaráda. Jakmile si uvědomí tohle, ty tři překážky, které jí brání opustit Jirku, se najednou vůbec nebudou zdát tak velké a nepřekonatelné. Možná zjistí, že o Martinovi nemá žádné pochybnosti, že je ten pravý. A Jirka možná časem potká slečnu, která bude splňovat do puntíku vše, co si vysnil.

V druhém případě si to Martin může nechat pro sebe. Může jít své kamarádce po čase na svatbu, dívat se, jak s manželem Jirkou vychovává děti, může se sám snažit, aby se zamiloval do jiné stejně jako miluje Marcelu, může dělat cokoliv, co bude v jeho silách, aby si udržel partnerku. Jenomže v jeho silách toho nejspíš moc nebude a on jen bude sledovat, jak mu krachuje jeden vztah za druhým, a marně se bude ptát na důvod. A přitom se nepřestane trápit tím, co by se stalo, kdyby jí tenkrát všechno řekl…

Hledání partnera není jednoduchá věc, protože chceme samozřejmě najít toho pravého, a přitom nám záruky dopředu nikdo nedá. Musíme to vycítit, a i to je značně riskantní. Cítíme–li, že tohle je člověk, se kterým si dokážeme představit budoucnost, člověk, kterého vidíme vedle sebe, když máme šedivé vlasy a obličej plný vrásek, jak si s ním stále dokážeme povídat, o vážných i nevážných věcech, a stále se s ním dokážeme smát, pak je to naše výhra. Pokud se ale už na začátku vztahu objeví pochybnosti, které jen tak nemizí, pokud potkáme někoho jiného a ujasníme si, že nejde o krátkodobé poblouznění, pokud nás to k němu opravdu táhne a není nic, co by nás drželo u současného partnera, pak bychom se tomu neměli bránit. A stejně tak platí, že pokud někoho tajně milujeme, měli bychom mu to říct. Zaslouží si to vědět, zaslouží si vidět všechny možnosti. A my si zasloužíme zjistit, jestli jsou naše představy realizovatelné. V lásce a ve válce je dovoleno vše, vybrat si partnera, se kterým chceme strávit ideálně zbytek života, není jednoduché, a v takovém případě není možné brát ohledy na ostatní, není možné bádat nad tím, co je a není správné. Zbavme se strachu, prolomme zvyk, zkusme si třeba porovnat to, co můžeme ztratit, s tím, co možná získáme, a mysleme pouze na sebe, jde o naše rozhodnutí, o náš život, a na ten nám druhý pokus nikdo nedá.

Foto pixabay.com