A teď budu zlá…

V jednom městě, v jedné jeho odlehlé části, v zapadlé ulici za rohem… je bar. Místo, kam se šťastní a spokojení lidé chodí bavit, místo, kde ti méně šťastní a spokojení zábavu předstírají. Najdete zde páry, tulící se k sobě v koutku nebo tančící na pomalou hudbu, které přijdou ruku v ruce a ruku v ruce i odcházejí, šťastní, že si mohou odškrtnout společenskou událost, a trávit čas zase jenom jeden s druhým, ale i dvojice, které začínají být unavené tím, že jsou stále spolu, a s radostí vítají jakékoliv povyražení mezi ostatními lidmi. Najdete zde hlučné a rozesmáté hloučky kluků, kteří se přišli nezávazně pobavit s děvčaty, zaplatit jim skleničku a při troše štěstí vyloudit flirt, polibek nebo telefonní číslo. Najdete zde kluky, kteří už by si zasloužili označení muži – jsou starší, klidnější, v koutku popíjejí své pití a pozorují, rozhlíží se, snad v bláhové víře, že se tu někde skrývá ta pravá. A pak jsou tu i ti, kterým nestačí pozorování, pozorování je pro ně málo, je to příliš riskantní, protože mohou být snadno o vybraný cíl připraveni aktivnějšími soupeři. Jsou to muži, o kterých bychom se vyjádřili spíše jako o pánech. Kožená bunda, džíny, naditá peněženka a jeden kompliment za druhým, pohotoví kdykoliv a kterékoliv zalichotit a její úsměv, mnohdy shovívavý, pobavený či překvapený, si vyložit tak, že ještě nejsou staří.

Jsou tady i mladé dívky – ty, které si daly záležet na tom, aby jim to slušelo, a vyzývavými pohledy a hlasitým smíchem, rádoby koketním, dávají všem klukům najevo, že jsou k mání, i ty, které předstírají nedostupnost, a na svém vzhledu si daly záležet ještě víc. Jsou tady i dívky starší, snad ženy, které se přišly pobavit s kamarádkou, sedí v koutě, klidně upíjejí ze své sklenky vína a občas, když se jim někdo zalíbí, věnují mu dlouhý, slibující pohled. Třeba je to ten pravý, myslí si. A pak jsou tu i ty, které bychom mohli označit spíše za dámy. Jsou starší, ale až s křečovitou snahou si chtějí udržet své vadnoucí mládí a pocit, že jsou stále žádanými dívkami. V minisukni, s velkým výstřihem a spoustou make–upu na unaveném obličeji sedí u baru, cigaretu v ruce, a pohledem provázejí každého muže, který jde kolem. Pohledem, který je s blížící se zavírací hodinou čím dál zoufalejší… Tolik doufají, že je někdo osloví, tolik touží po kontaktu, po tom, aby si jich někdo všiml, po flirtu, po doteku, třeba jen letmém… Tolik chtějí zažít něco, o čem by vyprávěly, co by držely v sobě a konejšily se tím, že ještě nejsou tak staré.

A pak je tu ona. Když vejde, každý se za ní ohlédne. Jako by hluk v baru najednou utichl, ovšem jen na okamžik, brzy se rozezní šepot a tichý hovor. Všichni mluví o ní, všichni se na ni dívají. Ví to. Moc dobře to ví. Pohledy jsou překvapené, obdivné i závistivé, a ona si je všechny užívá. Dlouhé chystání, aby vypadala přirozeně hezky, ještě delší přesvědčování sama sebe, že nebude smutná, že bude úplně jiná, a dva panáky na kuráž, to byly její přípravy. A pak ještě pár hlubokých nádechů a nervozitou zaťaté pěsti, než vůbec do baru vešla. Ty pohledy si zaslouží. Vyzařuje z ní sebevědomí, když zamíří přímo k baru, usadí se na barovou stoličku a objedná si sklenku vína. Je krásná, je tajemná, záhadná, nikoho si nevšímá, na nikoho se nepodívá, ale i to je součástí jejího plánu. Stačí jen chvilku počkat. A nevšímat si unavené starší dámy o kus dál, která se na ni smutně dívá, smutně se pousměje a smutně si povzdechne. Kráska je z ní nervózní, a nervozitu nepotřebuje; nervozita, nejistota a pochyby už k ní nepatřily, patřily k té staré hodné holce, a tu společně s nechtěnými pocity nechala mimo stěny tohoto baru.

Nemusí čekat dlouho. Nejdřív přijde pár mladých rozesmátých kluků, ale ti jsou tak snadným cílem, že ani nemá smysl se příliš snažit. Zasměje se s nimi, flirtuje, dovolí jim, aby jí zaplatili skleničku pití… ale dotknout se jí nesmí. Jakmile ucítí jen letmý dotek, snahu jednoho z nich dát jí ruku kolem pasu, ucukne, odstrčí ho a ze zábavné společnice se změní v rozčílenou a nedostupnou sfingu. Kluci, které přešel smích, ovšem ne na dlouhou dobu, nerozumí tomu obratu a jeden po druhém se trousí pryč. Potom přijde starší pán. Snaží se ji ohromit svými zkušenostmi, vtipem a životním nadhledem, ale ona jeho pózu prokoukne. S dalším a dalším douškem vína je ubližování tak snadné, tak snadno může šlapat po jeho snech, odrážet jeho pokusy, je tak snadné se mu vysmát, pobavit se na jeho účet a odehnat ho. Tak snadné… A stejně tak snadno zvládne i toho dalšího, myslí si. Všimla si ho už předtím. Z rohu místnosti, z kýčovitě romantického přítmí, ji pozoroval už delší dobu. Nesmělý nebo vyčkávající, hodnotící situaci i ji samotnou? Dala si záležet na tom, aby ho pokaždé pohledem jen přelétla a aby to byl pohled lhostejný a přezíravý. I to málo mu ale stačilo. Přišel, a ona se spokojeně, sebejistě usmála. Promluvil na ni a ji překvapilo, že je jiný než ostatní. Snad rozumnější? Vyspělejší? Nebo ji překvapilo, že je tak obyčejný, upřímný a milý? Najednou zjistila, že si s ním povídá, že se dobře baví, že je jí hezky… a že zapomněla na svou ostražitost a na svůj plán. Tolikrát se ocitla na dně, tolikrát jí ublížili, tolikrát ji srazili na kolena a zničili všechno, co si představovala a o čem snila, až se rozhodla pohřbít v sobě hodnou milou naivní holku, která věřila na osudovou lásku a štěstí až do konce života, rozhodla se potlačit city, rozhodla se, že teď bude zlá.

„Můžu tě ještě vidět?“ zeptal se jí, když večer pomalu končil. Logický dotaz, přirozený, po těch hodinách příjemného povídání, po příslibech a letmých dotecích. Jenomže tu byl její plán. Říct mu rovnou ne? Na to nenašla odvahu. Načmárat mu na lístek špatné číslo? Nebo prohodit trapnou frázi o tom, že jestli je to osud, tak se určitě ještě setkají? Váhá, bojí se, že jí opět ublíží, že opět někomu dovolí, aby ji zdrtil. Váhá a jemu to ubližuje. „Nehledám vztah,“ zalže mu potom. Jeho pohled a zklamání v jeho tváři, než odešel, si bude pamatovat dlouho.

Zůstala sama. Splnila, co sama sobě slíbila. Ublížila mu. Vrátila mu to za všechny před ním. Tak proč není šťastná?

V baru už ho nikdy potom nepotkala. Pořád tu jsou jen ti rozesmátí kluci a starší pánové. Snadné cíle. A stále je tu i ona. Už sice nechce ubližovat, neustále však odmítá kohokoliv pustit k sobě blíž. Sedí u baru, na barové stoličce, popíjí svou sklenku vína a stále z ní něco vyzařuje. Už je to ale víc než sebevědomí a tajemnost jen smutek a zklamání, a tahle záře brzy vybledne, stejně jako její zvláštní krása. Vzhlédla a najednou uviděla svou budoucnost: unavenou starší dámu, která se na ni smutně divá. I ona se kdysi rozhodla změnit svou podstatu, i ona kdysi, zklamaná a nešťastná, s chutí flirtovala, aby zapomněla na smutek, zahrávala si, pohrdala těmi, kteří k ní byli laskaví, jen aby se jim mohla pomstít za něco, co neprovedli. I ona se kdysi rozhodla být zlá a nedovolit nikomu, aby se přiblížil a ublížil jí. I ona kdysi odehnala toho, kdo jí ublížit nechtěl, jen aby dostála svému slibu, aby se pomstila. Jenomže ne všichni kolem nás jsou zlí a někdy svým postojem lidem kolem nás znemožníme, aby nám dokázali, že nám ublížit vůbec nechtějí. Někdy svým postojem ublížíme mnohem víc sami sobě. Teď už to ví.

Teď je stárnoucí dáma vděčná za jakýkoliv pohled, oslovení nebo dotek. Smutně se na krásku pousměje, povzdechne si. Ona ví. Pak si urovná krátkou sukni, prohrábne vlasy, rtěnkou přejede rty v unaveném obličeji, který už tak pokrývá zbytečně silný nános make–upu… a pak se dychtivě usměje na muže, který projde kolem, doufajíc, že si jí všimne. A kráska najednou vidí, kam její rozhodnutí změnit svou podstatu a zabít v sobě to, co bylo hezké, povede.

V jednom městě, kterémkoliv, v jakékoliv ulici, v centru či na okraji, je bar, místo, kam někteří chodí snít, místo, kde někteří o své sny přicházejí.

Foto www.pixabay.com