Dušičkárna aneb Dělejme to, co cítíme

Nedávno jsme si v kalendáři mohli všimnout dne, u kterého nebylo jen datum a jméno, ale i něco navíc – zmínka o tom, že den patří vzpomínce na zesnulé. Někteří to přešli bez povšimnutí, někteří třeba doma zapálili svíčku a s nostalgií zavzpomínali na chvíle trávené se svými blízkými, kteří už mezi námi nejsou, mnohem více z nás se ale zapojilo do průvodu směrem na hřbitov, ať už přímo v den Památky zesnulých, či o předešlém, takzvaném dušičkovém víkendu, kde se snad ve všech městech a obcích okolí hřbitovů podobala spíše parkovištím a samotná místa posledního odpočinku oblíbeným výletním destinacím. Nic proti tomu, pro jaký způsob uctění památky zesnulých se kdo rozhodl, nelze to hodnotit, nelze určit jediný způsob, který by byl správný… jen bychom se občas mohli trochu více zamyslet nad tím, co děláme proto, že to sami chceme dělat a cítíme to tak, a co děláme ovlivněni okolím, jeho očekáváním a kvůli tomu, že se to po nás chce a že se to tak dělat má.

Co je důvodem toho, že stará paní, kterou bolí klouby a necítí se dobře, zvlášť v téhle pochmurné listopadové době, kterou by nejraději trávila v teple domova, aby se nenachladila, si obleče své nejlepší šaty, sbalí tašku, ve které jsou svíčky a petrolej, zápalky, hadřík na otření náhrobní desky, košťátko a pár dalších nezbytností, a vydá se pěšky na hřbitov? To zajímá i jejího malého vnuka, který ji doprovází. Proč nemohli cestu na hřbitov odložit? Vždyť to počasí je opravdu ošklivé. Stará paní je ale nesmlouvavá, na hřbitov se prostě musí dnes, je druhý listopadový den, a zítra by bylo pozdě. Vždyť co by řekli lidi…

Cestou se dvojice zastaví v květinářství příhodně umístěném nedaleko hřbitova a vybírá věnec. Hlavně aby byl pěkný, kvalitní, s hezkým nápisem, který by každého, kdo si ho přečte, zaujal, uvažuje stará paní, zatímco vnuk si vzpomene na to, jak s dědečkem jednou vyráběli věnec z borovicových šišek a moc se u toho nasmáli. I tady mají takový, všimne si chlapec. Ten by se dědečkovi líbil, pomyslí si a ukazuje ho babičce. Stará paní ale zavrtí hlavou. Kdepak, to není to, co si představovala. Není to dostatečně důstojné, dostatečně hezké, dostatečně reprezentativní. Chlapec svou snahu vzdá a zaměří se na výběr květin, ale ani tady nepochodí. Živé květiny teď na podzim? Vždyť by nevydržely, vysvětlí mu babička a sáhne po umělých, ty budou totiž vypadat hezky mnohem déle…

Tak ještě jednou – proč se tahle stará paní, které nebylo dobře, druhého listopadového dne vydala na hřbitov? Uctít památku svého zesnulého manžela nebo upravit hrob, protože se to od ní v tuto dobu očekávalo? Kdyby skutečně myslela jen na svého muže, výhradně na něj, a nenechala se ovlivnit tím, co se sluší a patří, nezáleželo by jí na tom, kdy se vydá na hřbitov, a ve výběru květin a věnce by možná naslouchala více svému srdci nebo by si nechala poradit od vnuka, jenž na svět nahlížel svýma dětskýma očima a viděl věci, které byly opravdovější, neovlivněné očekáváním někoho cizího. Kdyby stará paní myslela skutečně na svého zesnulého manžela, třeba by zůstala doma, zapálila mu svíčku, nalila si griotku, kterou si spolu rádi dávali, a vzpomínala by na to, jak obtížný a skvělý, problematický a úžasný život spolu měli, možná by si pobrečela, možná by se zasmála, možná by mluvila do zdi a přitom si představovala, že starý pán sedí naproti ní… vždyť on stejně ty její návštěvy hřbitova jen kvůli lidem neměl rád… A přesně tohle by udělala pokaždé, když se na to bude cítit, když jí bude starý pán chybět, když jí ho něco připomene. Jeho památku by uctila třeba v květnu, v srpnu nebo na Vánoce, nepotřebovala by jedno konkrétní datum.

Ano, Památka zesnulých se sice uctívá v jeden určitý den, s čímž se samozřejmě pojí tradice a zvyklosti, stejně jako je to u jiných významných dnů nebo svátků, které slavíme. Jen bychom neměli dovolit, aby se tradice změnily ve společenská pravidla, která jsme povinni dodržovat, a Památka zesnulých v den, kdy s velkou pompou demonstrujeme, jak moc nám na mrtvých záleželo. Jestliže se vypravíme začátkem listopadu na hřbitov skutečně proto, že jsme si vzpomněli na svého blízkého, který už tu není, a mnohem důležitější než zamést okolo hrobu pro nás je chvilku u něj postát, nebo se třeba i posadit na žulový okraj hrobu, když nás bolí nohy, zavzpomínat si, pousmát se, pozdravit, pokud na hrob klidně položíme živé květiny, protože je ten dotyčný měl rád, a není pro nás prvořadé, že nevydrží a bude z nich nepořádek, pokud věnec vybíráme s ohledem na to, co se zesnulému líbilo, a ne aby to nějak vypadalo, pak ano, děláme dobrou věc. Jestliže se ale do průvodu na hřbitov zapojujeme proto, že se to tak v tuto dobu dělat má, pak uděláme lépe, když zůstaneme doma – měli bychom totiž uctívat památku našich mrtvých, ne jejich hroby a umělé vytvářená společenská pravidla. Třeba by pak na hřbitovech ubylo depresivních umělých neživých květin a perfektních věnců s dojemnými nápisy, které někdy „uctívači hrobů“ ani nevybalili z igelitové folie – ale co už, vždyť takhle to přece vydrží déle a Dušičky jsou příští rok zase, ne?

Dodejme poslední věc k zamyšlení – kdo jsou ti lidé, na jejichž hodnocení nám tak záleží? A to nejen v tomto případě, ale v jakémkoliv jiném, kdy děláme něco odlišně a bojíme se, co na to okolí řekne, kdy se bojíme porušovat pravidla, třeba jen malinko překročit čáru, aby nám někdo neřekl nebo si o nás nepomyslel něco zlého. Skutečně je ale tak důležité, co si o nás pomyslí někdo, koho buď vůbec neznáme, nebo s nímž nemáme žádný bližší vztah? Je opravdu tak podstatné, co o nás tito lidé řeknou, co si pomyslí? Vždyť to stejně neovlivníme! Můžeme dělat všechno takzvaně správně, ale budeme u toho mít na sobě kabát, který se té paní tamhle nebude líbit, a kritika je na světě! Ta se totiž množí rychleji než mikrobi a je mnohem nakažlivější.

Každý z nás má tendence hodnotit, žijeme ve společnosti, kdy vybočovat z řady nikdy není snášeno s tolerancí, mlčky, bez kritiky. Zároveň se ale svým chováním a jednáním podílíme na tvorbě těchto přísných, zavazujících a někdy i směšných společenských norem. Navíc lidé, kterým záleží na nás, nikdy nebudou hodnotit prkotiny – v první řadě je budeme zajímat my a naše důvody k tomu, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali. A nic jiného není důležité. Nebo by alespoň nemělo být. Zkusme tedy více dělat to, co cítíme, a ne to, co se od nás očekává. Jediný, komu se zpovídáme, jsme my sami, naše svědomí. Skutečně si před ním obhájíme tohle společností ovlivňované, diktované a určované chování? A skutečně si ho obhajovat chceme?

Foto www.pixabay.com