Variace na lásku

„Maminko, proč tatínek křičí?“ ptá se tříletá dcerka, andílek s blonďatými copánky. Teď už se ptá. Ještě před rokem v takových situacích jenom plakala… Žena se pokusí o úsměv, ačkoliv ustarané vrásky kolem jejích očí jsou stále výraznější. A to jí ještě nebylo ani pětadvacet let… Úsměv je však důležitý – smát se, i když jiskry v očích pomalu vyhasínají, a pokusit se o vyrovnaný tón, ačkoliv ve svém nitru křičela. Hlavně uchlácholit dítě, aby bylo klidné, aby si ničeho nevšimlo a hlavně aby o tom s nikým nemluvilo. Vždyť jak by to potom vypadalo? Jenomže dítě už si všimlo, děti si vždycky takových věcí všímají, dokud jsou však malé, lži, které namlouváte i sami sobě, vám uvěří. Vždyť její partner ve skutečnosti není zlý člověk, jen hodně pracuje a je vznětlivý. Měla by více myslet na to, aby ho neobtěžovala svou neschopností mít v bytě s malým dítětem absolutní pořádek, uvařit tak, aby jídlo bylo po jeho příchodu z práce teplé a připravené na stole, a neschopností malé dítě utišit, aby nerušilo a hrálo si pokud možno samo někde v koutku… Za všechno může ona. Ale možná to bude i tím, že se doposud nevzali… Před narozením dítěte nebyla vhodná doba a po příchodu holčičky na svět si na to nenašli čas, vždy se vyskytlo něco důležitějšího. Možná právě tahle nedokončenost, tahle neúplnost jejich vztahu způsobuje to napětí a častá nedorozumění… Ano, vzít se je to nejlepší, co mohou udělat. Po svatbě se určitě všechno zlepší…

A skutečně, přípravy na svatbu je spojily, jejich Velký den byl také dokonalý, až na drobné neshody, ale to bylo přece jen tou nervozitou, a týdny po svatbě byly také hezké. Týdny. Měsíce ne. Na měsíce už se ta doba klidu a relativní harmonie počítat nedala. A žena musela znovu vysvětlovat, proč tatínek křičí, proč nadává, proč se pořád zlobí.

Pořídíme si druhé dítě, napadlo ji, když si vzpomněla, jak krásné to bylo, když čekala to první. Začátek těhotenství sice moc hezký nebyl, přiznávala upřímně, vlastně to bylo dost špatné, když na ni partner křičel a nutil ji k potratu, ale to přece bylo pouze tím šokem… Dítě neplánovali, a který kluk by byl v takovém případě nadšený? Potom se ale začali těšit oba dva, a když se malá narodila, zažívali skutečně pěkné chvíle. Ano, rozhodla se žena, pořídit si druhé dítě je tím nejlepším řešením.

Otěhotněla a nenechala se odradit ani tím, že manžel opět neprojevoval moc nadšení – vyhrožoval, že další krk živit nebude a že od nich odejde, ale to bylo přece zase jen tím šokem… Nakonec se jí podařilo přemluvit ho, aby s nimi zůstal, a ze všech sil se snažila objevit v něm i tentokrát to nadšení, kterého si všímala při svém prvním těhotenství, šlo to ale jen velmi těžko. Zatímco ona plánovala, kam dá postýlku, sháněla oblečky a vymýšlela jména, on si neustále stěžoval, rozčiloval se a nadával na to, do jaké situace je všechny dostala její nezodpovědnost. Přecházet to s trpělivostí a klidem jí pomáhalo přesvědčení, kterého se nehodlala vzdát, a sice že nejpozději v den, kdy se to malé narodí, partner projeví tolik nadšení jako ona.

Jenomže se narodila další holka, a celá situace se ještě zhoršila. Své zklamání se muž ani nesnažil skrývat, právě naopak – vše jí dával za vinu a vyčítal jí, že ani napodruhé mu nedala syna.

Žena z toho byla zdrcená, ale nesměla dávat nic najevo – musela vypadat šťastná a silná pro svou starší holčičku, musela pozitivně působit i na tu maličkou, a co bylo nejdůležitější, musela být vyrovnaná pro své rodiče, které by skutečnost zdrtila.

Čas šel dál, situace v rodině se nezlepšila. Kdykoliv začal muž křičet, žádná z dcer už se neptala. Starší byla k řevu lhostejná, mladší vždycky jen vytřeštila oči děsem a obrátila se na svou rozumnější sestřičku. Už byla poučená, že ptát se je zbytečné, už byla poučená i o tom, že si má hrát potichu, že nemá brečet a nemá tatínka „otravovat hloupými dotazy.“ Chápala rychle. Pár ran člověka naučí…

Vyptávat se začaly až později. „Maminko, od čeho máš tu modřinu?“ A maminka nevěděla, co už by jim měla říkat…

Vznětlivost manžela se stupňovala, žena se ale opět chlácholila tím, že jakmile si najde práci, všechno bude lepší. Začne konečně přispívat do rodinného rozpočtu a nebude vše na něm, na chudákovi, který se dře, aby jí a jejím dětem zajistil blahobyt. Blahobyt pronajatého třípokojového panelákového bytu na sídlišti. Bez rekonstrukce. Ale s balkonem!

Usilovně hledala práci a domlouvala s příbuznými, kdo by jí mohl pomoci vodit holky do školky a do školy a vyzvedávat je, aby mohla začít pracovat a manžel nepocítil žádné omezení, a říkala si, že tohle by konečně mohlo jejich rodině pomoct, když nic, co udělala doposud, nezabralo.

Nepomohla ale ani práce, ačkoliv to bylo velmi slušné místo. Přišly totiž další scény ohledně toho, že nestíhá péči o domácnost, že není uvařena teplá večeře, že svou neschopností postarat se o vlastní děti zatěžuje příbuzné, když po nich žádá, aby pomáhali, a později se přidala i žárlivost a obviňování, že s někým z práce určitě něco má, protože proč by ji jinak přijímali a proč by si tam vydržovali takovou neschopnou káču? Když se to všechno sečetlo dohromady, pak měl muž nakonec i dobrý důvod k tomu, že ji občas usměrnil nějakou tou dobře mířenou ranou, no ne? Jen si dával pozor, aby její modřiny byly na místech, která se dají snadno skrýt – ne že by trpěl výčitkami svědomí, to opravdu ne, ale rozhodně nestál o to, aby se mu nějaký šťoural pletl do toho, jak vede svou domácnost.

Ačkoliv se žena snažila fungovat na sto procent v práci i doma, dlouho se to snášet nedalo. Z práce ji po nějaké době propustili, protože se nedokázala soustředit na zadané úkoly, a aby nezůstali bez peněz, musela přijmout mizerně placené místo pokladní v supermarketu. Manžel měl o důvod víc vysmívat se a trestat její neschopnost, žena už ale začínala být k jeho jednání apatická. O zvládání domácnosti už se ani nesnažila a z dříve veselé a temperamentní mladé ženy se změnila v ustrašený bledý stín, který sebou nervózně cukl pokaždé, když se ozvalo cinkání klíčů v zámku. Nezvládala už ani výchovu svých dětí. Starší dcera, která šla do puberty, dokonale kopírovala povahu svého otce – byla vznětlivá a vše hned řešila křikem, výčitkami a nadáváním. Proč taky ne? Vždyť přesně takový vzor měla po celý svůj život vedle sebe…

Mladší dcera byla jiná, byla vnímavější, citlivější a rozvážnější. Stála na straně své matky, kvůli čemuž se často stávala terčem útoků ze strany své sestry i otce. Prozatím to však byly jen slovní útoky. I to se ale změnilo…

Neptala se, proč je tatínek tak zlý, neptala se na důvod, neptala se na nic. Na nic se nevyptávat se naučila už ve dvou letech. Jen seděla na zemi, rukama si objímala pokrčené nohy a tvář měla zabořenou do kolen. Vlasy rozhozené po zádech, ramena otřásající se tichým pláčem. Ženu, která zrovna přišla z práce, to vytrhlo z její obvyklé letargie – klekla si na zem vedle dcery a odhrnula jí vlasy z obličeje. Pod nimi rudě zářila nateklá tvář. Dcerka zvedla bradu a upřela na matku uslzený pohled, ve kterém byl ale i podivný chlad. „Je to tvoje vina, protože s ním zůstáváš!“ řekla slova, která šlehla jako bič a pálila jako oheň, slova, která ženě konečně otevřela oči, slova, která jí ukázala, co je správné a co už ne, která jí ukázala to, co věděla vždycky, jen se snažila to nevnímat. A najednou věděla, jak se zachovat. To, co však netušila, bylo, zda k tomu vůbec ještě najde sílu…

Foto: Pixabay.com