O ztracené motivaci a nevratných zločinech

Když byl malý, přál si hrát fotbal. Ne kopat si s míčem na hřišti za domem, ale chodit s ostatními kluky na velké, „dospělácké“ hřiště, nosit dres jako všichni ostatní, mít trenéra a brát to vážně, dělat něco doopravdy. Jenomže jeho rodiče měli jiný názor, pochybovali o svém synovi, o jeho výdrži a disciplíně, nebo možná nechtěli nic řešit, o nic se starat, a proto mu vysvětlili, že profesionální fotbal by nezvládl a že má být rád, že si může kopat jen tak pro zábavu. Tehdy byl ještě na rodiče naštvaný a nechápal, proč mu nedovolí dělat to, co by si přál, a co víc, nechápal, proč o něm pochybují. Chtěl jim ukázat, že to zvládne, chtěl celému světu ukázat, co v něm je a co umí. Jenomže nedostal příležitost a nezbylo mu nic než vztek a hořký pocit křivdy. Později zkusil chodit na pár jiných kroužků, které jeho škola nabízela, ale nebylo to nic, o co by stál, a tak u toho nikdy nevydržel, čímž jenom podpořil názor rodičů, že nemá dostatek vytrvalosti a disciplíny pro náročnější úkoly.

Když povyrostl, pohrával si s myšlenkou, že by mohl jít na střední průmyslovou školu a později na vysokou, že by mohl NĚČÍM být. Ve svých představách se viděl jako vědátor a vynálezce, pod jehož rukama vznikají nové počítačové technologie, dokonalejší vozidla nebo výkonnější stroje. Když přišel čas vyplňování přihlášek na střední školu, rodiče si ho zavolali, aby se s ním poradili, co pro něj bude nejlepší. Syn jim představil svoje plány, vždyť jeho známky nebyly nejhorší, a tak věřil, že na to má, dočkal se ale jen výsměchu. „Proč si musíš pořád něco vymýšlet?“ vysmíval se otec, zatímco matka bezmocně spráskla ruce a bědovala nad tím, co z jejího synka bude. „Půjdeš dělat poctivé řemeslo,“ rozhodl otec, hlava rodiny. Jenomže syn protestoval – ještě nějaká energie na vzpouru mu zbývala a velmi dobře chápal, že přihláška na střední školu je důležitý krok, který ovlivní jeho další život, a že boj za to, co chce, by tedy rozhodně neměl vzdávat. „Víš, jak je to náročné? To bys nedokázal,“ snažila se ho přesvědčit matka, ta dobrácká žena hlásající názor, že člověk by nikdy neměl chtít moc, protože by to taky mohlo skončit tak, že nedostane nic. Člověk by se podle ní měl smířit s málem, s něčím jednoduchým, co určitě zvládne, a o víc neusilovat. Jakmile tohle předložila synkovi, ten pochopitelně dostal strach a začal pochybovat. Jeho představy o zářné kariéře narušily představy jiné – školu bude sotva zvládat, na vysokou se nedostane a skončí buď na úřadu práce, nebo se bude muset zapojit do procesu třísměnné jednotvárné práce ve fabrikách, a to nechtěl. „Dobře,“ souhlasil tedy, ale jako by to ani nebyl on, kdo odpověděl a kdo se později podepsal pod něco, co si ani nepřečetl.

Po základní škole začal chodit na učiliště, aby se vyučil automechanikem. Sice se taky dostal ke strojům, ale z úplně jiné stránky, než si přál. Špinavá práce ho nebavila, pořád se ale držel naděje, že když se bude snažit, když si později dodělá maturitu, třeba se dostane někam dál. Představa, že by celý zbytek života nosil montérky a hrabal se v cizích autech, ho vůbec nelákala. A tak dělal, co mohl, aby měl dobré známky a mohl přejít na nástavbový maturitní obor. Když se přiblížily závěrečné zkoušky, chtěl si znovu o svých plánech promluvit s rodiči, otec ho ale předběhl – hned po zkouškách mu domluvil nástup do práce u jednoho svého kamaráda. „Není to moc placené, ale co bys taky chtěl? Je to dobré jisté místečko,“ řekl synovi a ten nenašel odvahu vzdorovat. Trvalo mu několik dní, než ji opět sebral a rozhodl se, že to s otcem zkusí znovu. „Chtěl bych si udělat maturitu,“ řekl a samotného ho překvapilo, co tato zdánlivě prostá věta v domácnosti jeho rodičů způsobila. „Co si o sobě vůbec myslíš? Sehnal jsem ti práci, a ty jí budeš pohrdat? S tebou to špatně skončí, hochu,“ rozběsnil se otec, a vypadalo to dokonce, že když si bude syn trvat na svém, vyhodí ho z domu. Zkusil si to představit – sám se někde protlouká, nemá nikoho, kdo by mu pomohl, za kým by mohl jít pro radu… Ačkoliv by ho za jiných okolností tahle představa, tahle možnost začít znovu a dělat si vše po svém, třeba i trošku lákala, byl již natolik ovlivněn výchovou svých rodičů, že dostal strach. Strach, že to nedokáže, že je k ničemu, že na to prostě nemá… V životě by přece neměl chtít moc, měl by se spokojit s jistým málem, radila jeho matka. Měl by s ní souhlasit?

Závěrečné zkoušky na učilišti zvládl jen díky milosrdenství učitelů. Byl asi hodně nervózní, mysleli si učitelé, kteří ho znali jako výborného snaživého studenta, zatímco jeho rodiče se jen utvrdili ve svém přesvědčení: „Tak vidíš, a to jsi chtěl maturovat!“ prohlásil otec. Skutečný důvod jeho neúspěchu ale byl úplně jinde – chlapec přišel o veškerou motivaci, o chuť něco dokázat, o sílu o něco se snažit, chtít něco víc… A už nikdy ztracenou motivaci nenašel.

Když přišel do věku, kdy bylo žádoucí, aby měl takzvaný vážný vztah, a pomýšlel na ženění, oslovil dívku, kterou znal už dlouhá léta, ačkoliv se mu nikdy doopravdy nelíbila a bral ji spíše jakou známou. Líbila se mu jiná, pěkné chytré děvče, ale pochyboval, že by na ni měl. Naopak věděl, že tahle známá o něj zájem má, a tak to bylo jednoduché řešení. Svatba po několika letech proběhla na úřadě, hostina doma, později se narodily dvě děti a všichni, jeho rodiče i nová vlastní rodina, bydleli v jednom domku. Vždyť byl dost velký, tak na co vymýšlet a chtít něco víc?

Chlapec, který kdysi snil o tom, že bude vytvářet něco velkého, nakonec podle předzvěsti svého otce skončil paradoxně opravdu špatně. Ačkoliv v jeho životě bylo pár světlých chvil, nikdy nebyl doopravdy šťastný a neustále měl pocit, že žije život někoho jiného a že už nemá sílu, a ani ji nejspíš nikdy mít nebude, s tím cokoliv udělat.

První ponaučení zní – nikdy se nedopusťme na svých dětech, na svých blízkých, tak závažných a nevratných zločinů, jako je pochybování, nedůvěra a ponižování. Pokud to jen trochu jde, nechejme je, ať si vyzkouší to, o čem si myslí, že dokážou, a podporujme je, protože naše podpora může být právě tím základním stavebním kamenem v uskutečňování jejich snů. Třeba je párkrát potká neúspěch, vlastně je to skoro jisté, ale možná si z něj vezmou ponaučení a příště budou o to lepší. Nechejme je „natlouct si kolena“, když se snaží běhat a přeskakovat překážky, protože je to mnohem, mnohem lepší, než je zahnat do kouta a přesvědčovat je, že by měli být rádi za chůzi, navíc ještě raději pomalou, a že se běhat nikdy nenaučí, že to prostě nezvládnou.

Ponaučení druhé – nikdy nikomu nedovolme, aby ničil naše představy a plány. Někdy je to těžké, samozřejmě, a to zvlášť ve chvílích, kdy nás srážejí ti, od nichž očekáváme podporu, a my ještě nemáme dost sil za sebe bojovat. Jestliže si ale udržíme své přesvědčení, síly přijdou, a nám se pak podaří své sny začít realizovat. Nikdy se nenechejme odradit pochybnostmi někoho jiného, nikdy tyto pochybnosti nepřijímejme za své, nikdy o sobě nepochybujme, dokud se na vlastní kůži nepřesvědčíme, že tudy naše cesta skutečně nevede. Dojde–li k tomu, hledejme jinou cestu. Jinak by se nám totiž mohlo docela snadno stát, že i my budeme žít život, jaký jsme nikdy žít nechtěli.

Foto pixabay.com