Hřích jménem Sebeklam

On přijde, opakuje si mladá dívka, když před divadlem odpočítává kroky, aby jí rychleji utíkal čas, zároveň si ale přeje, aby čas trošku zpomalil – vždyť on se jen někde zdržel, ani za to určitě nemůže, dělá všechno proto, aby to stihnul, jenomže ten neúprosný čas letí dopředu jako splašený, nepočká, a takhle jim uteče začátek představení. Pět kroků doleva, jako by šla po čáře, klade hezky jednu nohu za druhou, otočka, pět kroků zpátky doprava, čtyři kroky doleva, čtyři opačným směrem… a čas běží dál. On určitě přijde, říká si a v ruce tiskne mobilní telefon. Kdyby to nestíhal, určitě by mi zavolal, věří. Vždyť ví, jak mi na tom záleží, pokračuje dál ve svém naivním monologu odmítajíc přiznat si pravdu, ačkoliv ta skoro bije do očí. Támhle určitě přijíždí on, doufá čím dál zoufaleji a sleduje světla přijíždějícího auta. Jenomže vůz nezastavuje, ujíždí dál, míjí divadlo a mizí v nedohlednu. Tak támhle, to už bude jeho auto, namlouvá si znovu, ale ani napodruhé to nevyjde. Ani potom. A ani pak ne. On určitě přijde, říká si a už ani nedoufá, spíš se snaží sama sebe přesvědčit, uchlácholit. Přijde, vždyť mi to slíbil, říká si. V poslední době jim nevycházely skoro žádné schůzky, vždycky do toho něco přišlo, ale tohle by jí přece neudělal, tohle ne…

Ona se určitě jenom zdržela v práci, namlouvá si muž a to samé tvrdí i své malé dcerce, která se ptá po mamince, snad aby přesvědčil i sám sebe. Jen se zdržela v práci, nic se neděje, klid… Tohle se přece v poslední době stává často, asi toho teď mají moc, říká si dál muž, zatímco čas plyne. Minulo to, co se s trochou nadsázky ještě dalo nazvat odpolednem, přišel večer, a žena stále nikde. Chvíli si hrál s dcerkou, dělal to však spíše proto, aby sám sebe přivedl na jiné myšlenky, ačkoliv téměř nedokázal odtrhnout svůj pohled od neúprosně tikajících hodinových ručiček, a pak šel uvařit večeři, protože už bylo opravdu pozdě. Možná se ještě zastavila na nákupu, pomyslel si a pookřál. Ano, to jistě bude ono. Tvrdě pracuje a jednou začas si zaslouží něco hezkého na sebe, nějaké nové šaty. Třeba jako před čtrnácti dny, když si koupila ty pěkné červené, ve kterých tak ráda chodí do práce… Ano, zdržela se v obchodě. Nebude to trvat dlouho a přijde. Určitě ano.

Mladík sedí v hospodě už půl hodiny a čeká. Bylo mu hloupé doposud si nic neobjednat, protože servírka korzující kolem něj vrhala tolik významných pohledů a trousila ještě víc poznámek, více či méně zdvořilých, a tak si dal pivo, které teď pomalu upíjí. Každou chvilku se ale dívá na hodinky a pokaždé, když někdo do hospody vstoupí, hned se otočí ke dveřím, aby zjistil, jestli to není jeho kamarád. Domlouvali se přece, že se tady sejdou. Ještě dnes večer se ujišťoval, že to platí, protože u jeho kamaráda nikdy nebylo nic jisté a často se stávalo, že jim plánované setkání něco narušilo. Ale kamarád to potvrdil, takže by určitě měl přijít. Možná to chce jen ještě více času, více trpělivosti… Říkal mu přece, že si potřebuje promluvit. Z toho by kamarád měl poznat, že je to důležité! Tak kde je?

Asi jsem se spletla, myslí si utrápená žena, matka, když u pokladny v obchodě zjistí, že jí v peněžence chybí tisícovka, o které si myslela, že ji tam určitě má. Pokladní se omluví a rudá až po kořínky vlasů urychleně opustí obchod, cítí se hrozně, ale vůbec se to nedá srovnávat s tím, když jí hlavou probleskne možné vysvětlení zmizelé bankovky – vždyť přece není hloupá, v penězích má pořádek, vždy ho měla, a jediný, kdo byl celý den doma a kdo měl k její peněžence přístup, byla ženina dospělá problémová dcera. Skoro se jí udělá zle, když na to pomyslí, ale špatný pocit rychle zažene. Ne, řekne si důrazně, aby tím zahnala neblahé myšlenky, to by neudělala, není to zlodějka. A jakékoliv další myšlenky na toto téma si zakáže, nepřipouští si je, nejspíš doufajíc, že když na ně nebude myslet, samy zmizí.

Ne, kluk, kterého miluji, by mi vědomě neubližoval, nekašlal by na mě, to by mi přece neudělal!

Ne, moje žena by mě nikdy nepodvedla, vždyť máme krásné dítě, hezký byt, snažím se jí věnovat, jezdíme na dovolené a mám ji moc rád.

Kamarád že se na mě vybodl? Že mě nechal ve štychu, když jsem ho potřeboval? To ne, to by mi neudělal!

Moje dítě, dcera, pro kterou bych udělala cokoliv, by mě nikdy neokradla. To ne! Kdyby potřebovala peníze, určitě by si o ně řekla! Musela jsem se přepočítat.

Připomíná vám to něco? Poznáváte se v některém z těch příběhů? A pokračovat to může dál – svou práci dělám dobře, přece by mě šéf nevyhodil jen proto, že ta nová je mladší a hezčí; viděl jsem ji s nějakým klukem, ale to bude určitě kamarád; ten otisk rtěnky na jeho košili je určitě od sestry; nepřišel, protože mu do toho něco důležitého vlezlo; nezavolal, protože má vybitý telefon nebo nemá signál; neudělal to či ono, protože… a milion výmluv, milion za vlasy přitažených vysvětlení, kterým se snažíme ze všech sil věřit, abychom unikli před realitou. Co takhle si ale konečně přiznat pravdu?

Partner, kterému je jedno, že na něj čekáme, že ho chceme vidět, že častěji než jeho dlaň držíme v ruce mobilní telefon a snažíme se dozvědět, proč není s námi, proč jsme zase sami, o nás nejspíš nestojí a nemá smysl vztah s ním prodlužovat. Žena, která se strojí do práce, těší se tam, tráví v ní co nejvíce času a pro manžela, a co víc, ani pro své dítě, nemá vlídné slovo či úsměv, nechává je čekat a jsou pro ni až druhořadí, nejspíš začíná nový život někde jinde. Kamarád, který tu pro nás není, když ho nejvíce potřebujeme, a ani nám svou nepřítomnost nedokáže obstojně vysvětlit, nebo se dokonce žádným vysvětlením ani nenamáhá, je kamarád k ničemu. A ano, i dítě dokáže okrást svou matku, a je zbytečné slepě věřit v opak.

Přiznat si pravdu je těžké. Přiznat si pravdu znamená, že si připustíme existenci jednání a chování, kterého bychom my sami nikdy nebyli schopni. Právě ti, kteří jsou hodní, kteří se snaží jednat slušně a čestně, kteří by nepodvedli, nelhali, neokradli, nenechali nikoho zbytečně čekat, právě ti trpí sebeklamem nejvíce. Myslí si, že tak, jak se oni sami chovají k ostatním, budou se i ostatní chovat k nim. Mělo by to platit. A v ideálním světě by to platilo. Bohužel nežijeme v ideálním světě.

Často si odmítáme přiznat pravdu, ačkoliv ve svém nitru již chápeme, že jiné vysvětlení není – tak, jako to pocítila matka, kterou okradla vlastní dcera. Ještě častěji se však tyto pocity, stejně jako okradená matka, snažíme potlačit, odmítnout, nevěřit jim, zavírat před nimi oči, doufajíce, že zmizí samy. Nezmizí. Přiznejme si to konečně. Přestaňme si něco namlouvat, přestaňme se klamat. Odmítáme–li si přiznat skutečnost, žijeme ve světě, který je umělý. Zidealizovaný, bez problémů, protože ty si nepřipouštíme, ale právě jeho neskutečnost, jeho izolovanost od skutečného světa se skutečnými problémy, z něj dělá klec, ve které jsme uvěznili sami sebe. To, že si místo skutečnosti namlouváme pohádky, z našeho života pohádku opravdu neudělá. Přiznáme–li si pravdu a přijmeme–li ji, osvobodíme se.

Nežijme ve lži. Nenechme se klamat. A neklamme sami sebe. Když sami k sobě neodkážeme být upřímní, jak něco takového můžeme chtít po svém okolí?

Co je ale řešením? Nevěřit lidem? Být opatrný na každém kroku? Být podezíravý, kritický? Ne, kdepak. Není–li to v naší přirozenosti, jen bychom si uškodili. Dál si mysleme o každém to nejlepší a chovejme se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám, ale stanovme si hranice, za které nikdo jít nesmí. Dál buďme hodní a laskaví, ale nenechme si ubližovat. Věřme v dobro, věřme lidem kolem nás, ale ne, když proti nám stojí milion argumentů dokazující něco úplně jiného. Vnímejme. Na světě jsme sami za sebe a dobrovolně, často i do jisté míry vědomě, si nalhávat něco, co není skutečné, je jeden z největších prohřešků, kterého se proti sobě můžeme dopustit.

Foto www.pixabay.com