Popletený anděl

Anděl pozoroval z kostelní věže náměstí a ulice pod sebou, díval se na spěchající lidi zahalené v černých bundách a kabátech a trápil se tím, že málokterá z těch postaviček je šťastná; lidi se vyhýbali špinavé sněhové břečce a nadávali na nepořádek namísto toho, aby si prohlíželi třpytivé zasněžené střechy, pohybovali se se skloněnou hlavou, místo aby se dívali jeden na druhého, zdravili se a usmívali. Svět musí být asi hrozné místo k životu, pomyslel si smutně anděl, když se díval na ty nešťastné lidi. Kéž bych tak mohl někomu splnit jeho přání a učinit ho šťastným…

„Tak to zkus,“ vybídl ho druhý anděl, mnohem starší a zkušenější, který tohoto nováčka dostal na starost. „Jednou za čas můžeš někomu splnit tři přání.“

Mladý anděl o tom chvíli uvažoval, spokojený ale nebyl – zaměřit se pouze na jednoho člověka mu totiž připadalo nedostatečné a vlastně i nespravedlivé. Jak by měl takového člověka vybrat? „A co kdybych splnil jedno přání třem lidem?“ zeptal se. Lišácky se usmál a doufal, že mu tento pokus o kompromis vyjde.

Starší anděl si povzdechl. Podíval se na svého svěřence, nadšeného, plného optimismu a touhy činit dobro a došlo mu, že žádná slova, která by teď mohl říct, by ho od jeho záměru neodradila. „Budiž,“ řekl tedy to, co mu v tu chvíli připadalo nejrozumnější.

Následující dny trávil mladý anděl tím, že se snažil vybrat tři nejvhodnější kandidáty, kteří by si zasloužili splnit přání, brzy si ale uvědomil, že by měl začít z jiného konce – o lidech vůbec nic nevěděl, a i když mohl slyšet jejich myšlenky, přání v nich vyslovovaná mu mnohdy přišla velmi banální, nedůležitá, a vyplýtvat na ně tak mocné kouzlo se mu zdálo zbytečné. Rozhodl se proto, že bude mezi lidmi trávit více času a ta pravá přání odhalí.

Trvalo mu to několik dní, než si byl jistý, že má tři lidi, kteří si splnění přání zaslouží. Vybral starého muže pohybujícího se o holi a zřejmě trpícího bolestmi, který si přesto našel každý den čas na to, aby vyšel na malý balkónek ve svém bytě, díval se na slunce, pozoroval mraky a čas od času přinesl i housku, kterou rozdrobil holubům. Chtěl bych být zdravý, myslel si, když se díval na plácající křídla holubů, chtěl bych ven, chtěl bych ještě více času na tomto světě, přál si. Jenomže času už mu moc nezbývalo… Dále anděl vybral mladou ženu, která ho zaujala tím, že se jako jedna z mála nedívala do země, nespěchala, neřítila se na přechod pro chodce, když blikla zelená a neutíkala zběsile na tramvaj, když jí za pět minut měla jet další. Pohybovala se oproti uhánějícím postavám kolem sebe pomaleji, rozhlížela se kolem a dívala se i na ty zasněžené střechy. Když už nemohla bílý sníh vidět na zemi, hledala jeho krásu jinde… Tahle evidentně čas má, pomyslel si anděl, ale co jí tedy chybí? Zaposlouchal se do jejích myšlenek. Aha, chtěla by lásku. Tu jí můžu dát, zaradoval se. Třetím vyvoleným byl pán ani ne tak starý, jako spíše sešlý starostmi. V obličeji měl utrápené vrásky a vlasy mu šedivěly strastmi, kterými si prošel. Anděl si ho všiml, když se na ulici omluvil bezdomovci, že mu nemůže dát drobné, protože žádné nemá. Nemám peníze na nic, vůbec na nic, tryskaly z něj jeho pochmurné myšlenky. A následovala směsice obrazů – manželka, která ho opustila kvůli tomu, že ji nedokázal finančně zaopatřit, děti, které se za něj styděly, život na ubytovně s pochybnými sousedy a neustálý strach, že i z té ubytovny ho brzy vyhodí, když nebude mít na zaplacení nájmu. Život v neustálém stresu se podepsal i na jeho zdraví – špatně se mu spalo, neustále trpěl žaludečními problémy, často ho bolela hlava a byl velmi unavený, nepřikládal tomu však žádnou váhu. Jako svůj největší problém viděl jen nedostatek peněz. Když bude mít peníze, bude mít všechno. Kéž bych tak byl bohatý, myslel si pán. Dobrá, souhlasil v duchu anděl.

Chtějí zdraví, lásku a bohatství! Lásku, bohatství a zdraví! Bohatství, zdraví a lásku, opakoval si anděl, když se hnal za svým zkušenějším společníkem, aby se poradil, jak má postupovat dál. „Stačí zavřít oči, představit si ty tři osoby, které sis vybral, a z celé své duše jim přát to, co chtějí,“ poradil mu starší anděl a jeho svěřenec se do toho hned pustil. Jenomže byl tou představou, že může pomáhat, že může změnit nešťastný osud lidí, tak nadšený, že se nedokázal soustředit. A přání popletl…

Nešťastný chudý pán se vzbudil na ubytovně plný síly, prospal celou noc, nic ho nebolelo, bylo mu lehčeji než kdy dřív a cítil se zdráv. Žena, která si přála lásku, vyhrála v loterii spoustu peněz. A starý umírající muž se při své „vycházce“ na balkon jednou zadíval namísto na slunce na vedlejší balkon a všiml si postarší dámy zahalené v pleteném šálu, která se na něj mile usmála.

Když anděl zjistil svůj omyl, nejdříve se zhrozil, co to provedl, ale černé myšlenky rychle zahnal. Zdraví, láska a bohatství jsou v životě přece tři nejdůležitější věci, pomyslel si a opíral se přitom o zkušenosti, které načerpal pobytem mezi lidmi. Tyhle tři věci chce přece každý! I když své kouzlo popletl, věřil, že lidé budou šťastní s tím, co jim dal. Jenomže se nemohl zbavit pocitu provinění, a tak se pro svůj vlastní klid vydal na zem, aby se podíval, jak se jeho třem vyvoleným vede.

Nejdříve navštívil chudého pána, kterému dal zdraví. Pro návštěvu si ale nemohl vybrat horší chvíli. Ocitl se přímo uprostřed hádky mezi svým vybraným a správcovou ubytovny, na které pán doposud žil. „Nezaplatil jste nájem! Musíte hned odejít!“ křičela žena na nešťastného pána a jeho sliby, že zaplatí, jakmile si najde práci, odbyla mávnutím ruky. „To už jsem slyšela tolikrát,“ odbyla ho pohrdavě a hnala ho ven z ubytovny. „Člověče, vždyť vy jste zdravý chlap, a válíte se na ubytovně!“ křikla na něj na rozloučenou. A tak chudý muž, který – ačkoliv se skutečně snažil – nemohl už delší dobu zavadit o žádné zaměstnání, snad proto, že neměl ideální věk, vizáž nebo znalosti, přišel o bydlení. Ale zůstalo mu zdraví.

Anděl z toho byl smutný, ale věřil, že je to jen nešťastná náhoda a že si ostatní vedou lépe. Vydal se proto za mladou ženou, která místo lásky dostala bohatství. Musel podniknout dalekou cestu, aby ji našel, žena se totiž rozhodla, že bude cestovat. Zrovna pobývala na krásném ostrově, slunce příjemně hřálo, šumělo moře, zlatavé písčité pláže se táhly donekonečna… jenomže žena, která dřív dokázala objevit krásu v maličkostech a kochat se pohledem na zářivý sníh na střechách, nic ze svého okolí nevnímala. Ležela na posteli zavřená v hotelovém pokoji a plakala, protože byla sama. Všem jde jenom o peníze, zoufala si, nikdo mě nemá skutečně rád. Co s takovým bohatstvím, když se o něj nemám s kým rozdělit?

Anděl už nechtěl vidět víc. Vydal se rychle zpátky na svou oblíbenou věž, zhroutil se do koutku a plakal. „Copak je, můj milý příteli?“ ozval se vedle něj hlas jeho staršího společníka. „Všechno jsem pokazil,“ přiznal se anděl se slzami v očích. „Chtěl jsem lidem splnit jejich přání, ale oni jsou teď ještě nešťastnější než předtím!“

A starší anděl si přisedl, poplácal mladšího po rameni a povzdechl si. „Teď už to víš. Lidé téměř nikdy nejsou spokojeni s tím, co mají. A když jim to dáš, chtějí hned něco jiného. Co ale tvůj třetí vybraný, proč jsi ho nenavštívil?“ Mladý anděl jen zavrtěl hlavou. „Už nechci vidět další neštěstí,“ řekl, jeho společník ale trval na tom, že se vydají i za posledním člověkem, kterého si anděl vyvolil.

Našli ho na jeho oblíbeném balkoně, nebyl však sám. Zahalen byl do vlněného šálu a o rameno se mu opírala postarší milá dáma. „Pojď, půjdeme už dovnitř, je zima,“ řekla po chvíli a doprovodila starého muže do tepla obývacího pokoje. Ten se posadil do křesla, nohy si přikryl dekou a díval se na laskavou ženu se stříbrem prokvetlými vlasy, která se náhle zjevila v jeho životě, vařila mu čaj, krmila s ním holuby, starala se o to, aby mu bylo dobře, a držela ho za ruku, když mu dobře nebylo. Věděl, že je vážně nemocný a že už mu nezbývá moc dní, věděla to i žena, a o to více času s ním chtěla trávit. Zdraví už zpátky nezíská, z nemoci se nevyléčí, přesto byl po dlouhé době šťastný – nebyl sám a ten pocit, který mu naplňoval duši, když se podíval na ni, do jejích očí, byl mnohem lepší než cokoliv jiného na světě.

Mladý anděl se celý rozzářil. „Ale jak je to možné?“ zeptal se nevěřícně. „Vždyť jsem to přece popletl!“

„Lidé nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají,“ zopakoval mu moudře jeho společník to, co už řekl dříve. „Pořád chtějí víc a víc. Každý si myslí, že ostatní se mají lépe. Každý se za něčím žene a myslí si, že bude šťastný jedině ve chvíli, kdy toho dosáhne. Lidé si neváží toho, co mají, přijde jim to málo, ačkoliv pro jiného to může znamenat nesmírně mnoho. A co je skutečně důležité, to si často uvědomí až ve chvíli, když přijdou téměř o všechno.“

Foto www.pixabay.com