Pozor na přání

Děláme to neustále – když sfoukáváme svíčku na dortu, když vidíme padat hvězdu, když najdeme čtyřlístek, něco si přejeme. A někdy nám k tomu, abychom nabyli přesvědčení, že teď, zrovna teď je ta pravá chvíle, kdy si můžeme, a dokonce bychom si měli něco přát, stačí jakákoliv záminka. Nebo ne? Věříme, že se nám přání vyplní, a na tom všem je vlastně většinou nejhezčí právě ta víra, to naše doufání, ta naděje. Vsázíme si sportku a kupujeme losy nejspíš pro to vzrušení, že můžeme vyhrát, že tady je ta šance, pro těch pár okamžiků, kdy si můžeme s úsměvem ve tváři představovat, co všechno by se v našem životě najednou změnilo, podle nás k lepšímu, ačkoliv statistiky a vlastně i zkušenosti nám říkají něco jiného. Šance, že nám naše přání vyjde, je malá. Ale přesto tu je, a právě to je to zásadní. Neptáme se, jak velkou máme šanci. Ptáme se, jestli ji máme, nebo nemáme, a zbytek obstará právě ta víra.

Zkusme si teď představit, že by se na nás přece jenom usmálo štěstí, byla výjimečně dobrá konstelace hvězd, že bychom měli dobrý horoskop, našli zrovna desetník, viděli kominíka a zrovna by při nás stáli i všichni andělé, a naše přání by se vyplnilo. Co bychom si přáli? Přemýšleli bychom o svém přání nebo bychom vyslovili to první, co by nás napadlo? A napadlo by nás vůbec zamýšlet se nad tím, jak naše přání ovlivní nás, naše blízké, naše okolí?

Chci se zamilovat, co nejdřív, pomyslí si mladinká slečna, která už teď, ve svém věku, tvrdí, že je zklamaná láskou, ale dost možná to říká jen před svými kamarádkami, aby byla zajímavější a působila životem protřelejší. Chci se zamilovat, říká si, když se dívá na zamilované páry, které se šťastně ruku v ruce vodí po ulicích od jedné výlohy ke druhé a dávají pozor, co se tomu druhému kde zalíbí, aby ho mohli překvapit pod stromečkem. Chci se teď hned zamilovat, skoro poroučí a doufá, že ji osud slyší. A on ji slyší. Slečna se zamiluje ještě ten večer v kavárně, kam zajde se svou kamarádkou. Je tam zajímavý kluk, trochu frajírek, přesně její typ. Zaujme ji, ona jeho, a domů už odchází s jeho telefonním číslem a příslibem schůzky. Zamilovat se je tak snadné, stát se nám to může kdykoliv a kdekoliv. Ale stačí to? Slečna je zamilovaná, plánuje, co svému milému koupí k Vánocům a jak spolu oslaví konec roku. Jenomže po první schůzce už se další nekoná, protože její vyhlédnutý princ má do slušného člověka tak daleko, jako zima do léta, a baví se sbíráním telefonních čísel a zvaním důvěřivých dívek na schůzky. Čím víc, tím líp, zní jeho pravidlo. Slečna ale pořád doufá, že napíše nebo zavolá. Pak píše a volá ona, ale stále bez odezvy. A pod vánočním stromkem pláče, proč se jí neozývá, když ho tolik miluje…

Chci, aby moje manželka a malý synek měli všechno, co si přejí, pomyslel si lítostivě pán, když míjel se svou rodinou výlohy v nákupním centru a věděl, že manželce nikdy nebude moci koupit takové šaty a kabát, jaké má ta figurína, ani povykujícímu synkovi tu drahou stavebnici, kterou si tak přeje a na niž ukazuje vždy, když procházejí kolem. Představil si, jaké budou jejich Vánoce – i když udělá vše, co bude v jeho silách, nedokáže svým blízkým koupit drahé luxusní dárky. Žena po rozbalení balíčků bude marně maskovat zklamaný a možná i trochu kyselý výraz, synek se rozpláče, když strhne poslední cáry papíru z krabice, v níž místo krásných barevných lesklých dílků stavebnice bude jen její laciná vybledlá napodobenina. Chci, aby moje manželka a malý synek měli všechno, co si přejí, pomyslí si ještě jednou, když prochází kolem nazdobeného vánočního stromku před nákupním centrem. Samý plast a blikající světýlka, samý kýč, ale na špičce stromku je hvězda, a hvězdy jsou přece kouzelné, doufá pán a své přání pro jistotu zopakuje v duchu ještě jednou. A přání se mu splní… Druhý den se pán vrátí z práce dřív a zastihne svou manželku, jak balí věci do kufru. Opodál stojí synek, v batůžku na zádech pyžamko, v rukou svírá plyšového medvěda. Odcházím, řekne žena svému manželovi a dodá i důvod – její svobodný šéf se o ni už dlouho snaží, odolávala mu, teď ale ví, že jít za ním je správné rozhodnutí. Vezme mě k sobě i s klukem, postará se o nás, říká a myslí tím drahé oblečení, šperky, večeře v luxusních restauracích, spoustu značkových hraček a dovolenou u moře. Synek se dívá z jednoho rodiče na druhého a neví… Nechce pryč od tatínka, ale když maminka mu vyprávěla o těch hračkách… Pán se vyčerpaně posadí na postel. Nebránil jim v odchodu. Copak na to má právo? Dívá se na zem, na zapomenutou punčochu, vypadlý kapesník a odložené staré autíčko, a hořce si pomyslí, že tohle si přece přál…

Chtěla bych být šťastná, řekne si v duchu mladá žena, když pozoruje ohňostroj na zahájení adventu. Chtěla bych být zase šťastná, přeje si, když jí oslňují paprsky zářivého světla. Chci jen trochu štěstí, řekne si znovu, když odchází domů, do prázdného bytu, kde ji přivítají jen kočka a stránky rozečtené knihy… A k žádné výraznější změně v jejím životě na první pohled nedojde, jen se druhý den probudí s úsměvem a vírou, že bude dobře, jen se musí víc snažit. Uvědomí si, že schopnost změnit svůj život a dosáhnout toho, co si přeje, má v sobě. S úsměvem jde do práce, s úsměvem nakoupit a to, co se najednou změní, je její okolí. Všichni jí připadají milejší a ona má ze všeho, co se děje kolem ní, najednou lepší pocit. Udělala první krok k tomu, aby byla skutečně šťastná. Začala u sebe. A s dalšími kroky jí pomůže její víra.

Přejeme–li si něco a věříme–li, že se nám naše přání mohou splnit, pak věříme i v to, že nad námi je nějaká vyšší moc, ne nezbytně Bůh, ale třeba jen jakási energie nebo něco, co nazýváme osudem, která nás slyší a může zařídit, že se nám sny a tužby vyplní. A věříme–li, že něco takového nad námi je, pak věřme i v to, že tento osud či cokoliv jiného je na naší straně a snaží se nám vyhovět. Není důvod, proč by nám nechtěl vyhovět, když si něco opravdu přejeme a děláme pro to vše, co můžeme. Jde jen o to rozmyslet si, co skutečně chceme, a vložit do toho svou energii prostřednictvím víry. Některá přání se splní teď, na některá je potřeba si počkat, protože na jejich splnění třeba ještě nejsme připraveni, avšak žádné se nám nesplní, když nebudeme věřit. Mysleme více na to, co si přejeme, a mysleme i na to, jestli pro splnění svého snu děláme dost. Věřme a nezapomínejme, pokud něco opravdu chceme a děláme pro to vše, neexistuje důvod, proč by se nám naše přání nemohlo splnit. Koneckonců, prosinec je přece měsíc zázraků…

Foto www.pixabay.com